Užití telekomunikačního zařízení zaměstnavatele pro soukromé účely

 

I. Zaměstnavatel není povinen při předání výrobního či pracovního prostředku (včetně mobilního telefonu) zaměstnanci „zakazovat„ jejich použití pro soukromé účely, popř. přikazovat jejich užití pouze a výlučně pro účely výkonu závislé práce; tato povinnost vyplývá pro zaměstnance ze zákona, byť samozřejmě nic nebrání tomu, aby byla součástí informace o obsahu pracovního poměru, popř. vnitřního předpisu, s nímž musí být zaměstnanec seznámen v souvislosti s uzavřením pracovní smlouvy a nástupem do práce.

II. V řízení o nároku vyplývajícího z obecné odpovědnosti zaměstnance k náhradě škody, která měla být zaměstnancem způsobena použitím výrobního či pracovního prostředku nebo telekomunikačního zařízení pro soukromé účely, zaměstnavateli postačuje tvrdit (ve vztahu k otázce, jakým jednáním zaměstnanec porušil své povinnosti), že zaměstnanec výrobní či pracovní prostředek nebo telekomunikační zařízení použil pro soukromé účely (pozitivní tvrzení), a zároveň, že k takovému užití neměl od zaměstnavatele souhlas (negativní tvrzení).

Tzv. negativní tvrzení se přitom v občanském soudním řízení zásadně neprokazují. Účastník, který tvrdí negativní skutečnost, nenese ohledně této skutečnosti důkazní břemeno; pokud by protistrana toto negativní tvrzení popřela, nesla by sama důkazní břemeno ohledně svého pozitivního tvrzení.

Břemeno důkazní je bezprostředně spjato s břemenem tvrzení; nelze tak účastníka, jehož nakonec důkazní břemeno netíží, nutit, aby tvrdil skutečnosti, které prokazovat nemusí (a mnohdy ani nemůže).

III. Jestliže v posuzovaném řízení nebylo sporu o to, že zaměstnankyně používala mobilní telefon a SIM kartu pro soukromé účely a pakliže dále zaměstnavatelka tvrdila, že souhlas zaměstnankyni k užití telefonu (resp. SIM karty) nikdy nebyl udělen, je závěr odvolacího soudu o významu neunesení břemene tvrzení ve vztahu ke konkretizaci skutečnosti o tom, za jakých okolností došlo k „neudělení souhlasu“ zaměstnankyni s užitím mobilního telefonu, nesprávný a zatěžuje účastníka břemenem tvrzení ke skutečnostem, které tvrdit nemusí.

(podle rozsudku Nejvyššího soudu spisové značky 21 Cdo 2464/2022, ze dne 29. 11. 2022)

 

 

Nedodržení požadavku na písemnou formu pojistné smlouvy

 

Nedodržení požadavku na písemnou formu pojistné smlouvy, jak je formulován v § 2758 odst. 2 věty první o. z., nemůže být (samo o sobě) důvodem pro závěr o absolutní neplatnosti pojistných smluv, které jsou uzavřeny v rozporu s tímto ustanovením. Jelikož má vykládané ustanovení za účel ochranu soukromých zájmů (plní toliko varovnou a důkazní funkci), spojuje s jejím nedodržením § 586 o. z. nanejvýš neplatnost relativní.

Relativní neplatnost může namítnout pouze osoba, na ochranu jejíchž zájmů zákon neplatnost právního jednání stanoví (§ 586 odst. 1 o. z.). Jak varovná, tak důkazní funkce požadavku na písemnou formu pojistné smlouvy (jak je formulován v § 2758 odst. 2 o. z.) slouží k toliko ochraně pojistníka; znamená to tedy, že osobou, která může namítat neplatnost pojistné smlouvy pro nedostatek písemné formy určené § 2758 odst. 2 o. z., je zásadně jen pojistník.

(podle rozsudku Nejvyššího soudu spisové značky 27 Cdo 935/2022, ze dne 30. 11. 2022)