Ustanovení opatrovníka účastníku řízení, který je stižen duševní poruchou

Účastníku řízení, který není zastoupen zmocněncem s procesní plnou mocí nebo opatrovníkem a který pro duševní poruchu není schopen řádně vykonávat svá procesní práva, soud – neučiní-li jiné vhodné opatření [např. nepřeruší–li řízení podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. do doby skončení probíhajícího řízení o svéprávnosti, nebo proto, že dal podnět k zahájení takového řízení] – ustanoví podle ustanovení § 29 odst. 3 o. s. ř. opatrovníka, který ho bude v řízení zastupovat. Soud přitom vezme v úvahu zejména povahu uplatněného nároku, dosavadní délku řízení a – probíhá-li – též pokročilost řízení o svéprávnosti dotčeného účastníka.

(podle usnesení Nejvyššího soudu spisové značky 21 Cdo 3246/2023, ze dne 20. 2. 2024)

Pravomoc k projednání a rozhodnutí sporu o vydání spisové dokumentace

Žaloba na plnění (tedy i žaloba na vydání věci) je přípustným právním nástrojem jen při uplatňování nároků z právních vztahů vyjmenovaných v ustanovení § 7 odst. 1 o. s. ř., pro které je charakteristická rovnost účastníků. Služební poměr státního zaměstnance má veřejnoprávní povahu; způsob, jímž služební úřad nebo zaměstnanec uplatnili své nároky ze služebního poměru, na povaze tohoto právního vztahu nic nemění. Z hlediska závěru o pravomoci soudu k projednání a rozhodnutí projednávané věci je proto především podstatné posouzení, zda žalobou uplatněný nárok vyplývá ze služebního poměru státního zaměstnance [tedy zda má časový, místní a zejména věcný (vnitřní účelový) poměr k výkonu služby]. Protože nároky vyplývající ze služebního poměru mají veřejnoprávní povahu, nelze je považovat za věc vyplývající z poměrů soukromého práva ani tehdy, pokud nějaký nárok není výslovně v zákoně o státní službě upraven, ale je ze služebního vztahu odvozován. I když nárok na vydání věci má typicky povahu soukromoprávní, vyplývá–li ze služebního poměru, je namístě jej považovat za obdobu nároku soukromoprávního ve věci služebního poměru. Na pravomoci služebního orgánu v takovém případě nic nemění okolnost, že služební orgán bude při hmotněprávním posouzení nároku aplikovat ustanovení § 1040 o. z., neboť pravomoc služebního orgánu nebo soudu neurčuje to, podle jakého hmotněprávního předpisu či ustanovení bude třeba věc posuzovat. Podstatná není ani skutečnost, zda služební poměr, v němž má uplatněný nárok svůj původ, stále trvá, neboť zánik služebního poměru na veřejnoprávní povaze jednou vzniklého nároku nic nemění.

V posuzovaném případě se žalobkyně po žalovaném domáhá vydání spisové dokumentace, kterou měl žalovaný „ve své dispozici z titulu svého služebního zařazení“ a kterou po skončení svého služebního poměru služebnímu úřadu nevrátil. Takto uplatněný nárok nepochybně má časový, místní a zejména věcný (vnitřní účelový) poměr k výkonu služby. Projednávanou věc proto nelze považovat za věc vyplývající z poměrů soukromého práva. Nejedná se ani o věc, o níž by zákon o státní službě nebo jiný zákon stanovil, že ji projednávají a rozhodují soudy v občanském soudním řízení.

Lze proto uzavřít, že soudy nemají v občanském soudním řízení pravomoc k projednání a rozhodnutí věci, v níž se služební úřad po (bývalém) státním zaměstnanci domáhá vydání spisové dokumentace, se kterou tento zaměstnanec disponoval z titulu svého služebního zařazení, a to jak podle ustanovení § 7 odst. 1 o. s. ř., tak ani podle ustanovení § 7 odst. 3 o. s. ř.; v této věci jako věci služebního poměru jedná a rozhoduje služební orgán.

(podle usnesení Nejvyššího soudu spisové značky 21 Cdo 345/2023, ze dne 22. 2. 2024)