Prodloužení promlčecí doby podle § 401 obchodního zákoníku ve spotřebitelské smlouvě

I. Konkrétní ujednání ve spotřebitelské smlouvě o prodloužení promlčecí doby ve smyslu § 401 obchodního zákoníku je nutné posoudit rovněž z hlediska toho, zda se neodchyluje od zákona v neprospěch spotřebitele, zda se spotřebitel nevzdává práv, která mu zákon poskytuje, nebo jinak nezhoršuje své smluvní postavení (§ 55 odst. 1 obč. zák.), a zda takové ujednání v rozporu s požadavkem dobré víry neznamená k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran (§ 56 odst. 1 obč. zák.).

II. Odvolací soud v nyní posuzované věci aplikaci § 55 a § 56 obč. zák. zvažoval a uzavřel přitom, že „se ze spisu nepodávají žádné konkrétní skutečnosti, z nichž by vyplývalo, že prohlášení o prodloužení promlčecí doby v této věci zhoršilo postavení dlužníků a že, v rozporu s principem dobré víry, znamená značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran„, a že „v poměrech nyní posuzované věci není prodloužení promlčecí doby na deset let v rozporu s § 55 a § 56 obč. zák.“ Tento závěr odvolacího soudu však neodpovídá učiněným skutkovým zjištěním, podle nichž si strany úvěrové smlouvy sjednaly prodloužení promlčecí doby pouze u práv věřitele (banky). Ze samotné smlouvy o úvěru tak vyplývá, že ujednání o prodloužení promlčecí doby (stejně tak jako čl. 10.8 všeobecných obchodních podmínek) bylo toliko ve prospěch věřitele. Naopak nebylo učiněno žádné skutkové zjištění, které by v posuzovaném případě odůvodnilo závěr, že ve výsledku se smluvní postavení dlužníků (spotřebitelů) nezhoršilo. Jediný důsledek, který pro dlužníky z takového ujednání vyplýval, bylo oddálení možnosti obrany námitkou promlčení; konkrétní výhody jim nepřinášelo žádné. Bezpochyby tak znamenalo zhoršení postavení dlužníků.

Dovolací soud proto uzavírá, že je-li v předmětné úvěrové spotřebitelské smlouvě ujednáno prodloužení promlčecí doby toliko ve prospěch věřitele (dodavatele), je takové ujednání absolutně neplatné podle § 55 odst. 1, 2 obč. zák.

(podle rozsudku Nejvyššího soudu spisové značky 21 Cdo 408/2024, ze dne 5. 2. 2025)

Nárok na náhradu škody z neoprávněného odběru plynu

Od účinnosti § 59a energetického zákona v rozhodném znění platí, že nárok na úhradu ceny za zákazníkem skutečně odebraný plyn náleží na základě smlouvy držiteli licence na obchod s plynem. Jestliže však zákazník v odběrném místě plyn odebíral a nehradil obchodníku s plynem za něj podle mezi nimi uzavřené smlouvy, zakládá tato situace právo provozovatele distribuční soustavy na náhradu škody způsobené neoprávněným odběrem, neboť odpovědnost za ztrátu plynu nese provozovatel distribuční soustavy. Jinak řečeno, existuje–li smluvní vztah mezi držitelem licence na obchod s plynem a zákazníkem a zákazník neplní svou smluvní povinnost platit za odebraný plyn dohodnuté plnění, je třeba řešit tuto situaci na základě smluvních ujednání. Jestliže však dojde k ukončení smlouvy mezi obchodníkem s plynem a zákazníkem a zákazník dále odebírá plyn, nejde už o právní vztah mezi obchodníkem s plynem a zákazníkem, ale o neoprávněný odběr plynu (realizovaný bez právního důvodu), který jde k tíži provozovatele distribuční soustavy.

Odebírá-li tedy zákazník v odběrném místě plyn po ukončení smluvního vztahu s obchodníkem s plynem, vzniká škoda provozovateli distribuční soustavy, kterou je podle § 74 odst. 5 energetického zákona v rozhodném znění povinen nahradit.

(podle rozsudku Nejvyššího soudu spisové značky 25 Cdo 2200/2023, ze dne 17. 12. 2024)