Důkaz promítnutím (zhlédnutím) kamerového záznamu

 

V objektivním smyslu zásada přímosti v procesu dokazování sleduje, aby zjištění sporných skutečností bylo co nejvíce bezprostřední. Znamená, že soud musí použít především takové důkazní prostředky, které představují bezprostřední (přímý) pramen poznání zjišťované (dokazované) skutečnosti. Je–li k dispozici důkaz, který přímo poskytuje informace o zjišťované skutečnosti, má soud takový důkaz provést a nespoléhat pouze na důkaz, který o dokazované skutečnosti podává jen nepřímou zprávu. Soud proto nebude vyslýchat svědky ohledně skutečností, které může zjistit ohledáním nebo přečtením listiny, kterou svědek v minulosti viděl, a může-li vyslechnout svědka, který určitou skutečnost viděl nebo slyšel, nebude vyslýchat svědka, který o ní ví pouze z doslechu (od jiných osob, které ji viděly nebo slyšely).

Zásadu přímosti je třeba mít při dokazování na zřeteli i v případě, že spornou, pro rozhodnutí o věci významnou skutečnost je možné zjistit z videozáznamu (kamerového záznamu), jehož promítnutí lze považovat za specifický případ ohledání. V takovém případě se soud nespokojí pouze s výslechem svědka o tom, co viděl nebo jinak vnímal při zhlédnutí videozáznamu, ale provede o sporné skutečnosti důkaz promítnutím videozáznamu, při němž soud bezprostředně vnímá a vyhodnocuje obsah tohoto důkazního prostředku (na rozdíl od výpovědi svědka, který soudu pouze zprostředkovává to, co při zhlédnutí videozáznamu vnímal on sám, a který tak sám vyhodnocuje jeho obsah). Důkaz promítnutím (zhlédnutím) videozáznamu soudem navržený účastníkem řízení proto nelze považovat za nadbytečný [tj. za důkaz, kterým má být prokazována skutečnost, která již byla prokázána (bez důvodných pochybností ověřena nebo vyvrácena) jinými důkazy] jen proto, že k obsahu videozáznamu byl vyslechnut svědek, který videozáznam zhlédl.

(podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR spisové značky 21 Cdo 678/2021, ze dne 13. 7. 2021)

 

 

Nařízení jednání k rozvržení rozdělované podstaty

 

Ode dne 1. 1. 2013, kdy nabyla účinnosti novela občanského soudního řádu, provedená zákonem č. 396/2012 Sb., nemusí být při výkonu rozhodnutí (exekuci) prodejem nemovitých věcí rozhodnuto o rozvrhu rozdělované podstaty jen při rozvrhovém jednání, a to v zájmu „zrychlení a zefektivnění výkonu rozhodnutí prodejem nemovitosti“. Soud (soudní exekutor) nařídí rozvrhové jednání pouze tehdy, navrhne–li to (požádá-li o nařízení rozvrhového jednání) věřitel, oprávněný, ten, kdo do řízení přistoupil jako další oprávněný, nebo povinný, a to ve lhůtě 15 dnů od zveřejnění oznámení o přihlášených pohledávkách na úřední desce soudu (soudního exekutora) podle § 336p odst. 1 o. s. ř. nebo od doručení dodatečného oznámení podle § 336p odst. 2 o. s. ř. Požádá-li o nařízení rozvrhového jednání alespoň jedna z uvedených oprávněných osob, soud (soudní exekutor) jednání o rozvrhu rozdělované podstaty nařídí poté, co usnesení o příklepu nabude právní moci a po zaplacení nejvyššího podání, resp. poté, co usnesení o předražku nabude právní moci, a po zaplacení předražku vydražitelem, a po uplynutí lhůty podle § 336p. K jednání soud (soudní exekutor) předvolá účastníky rozvrhu, kterými jsou oprávněný, ten, kdo do řízení přistoupil jako další oprávněný, povinný a osoby, které podaly přihlášku, ledaže by jejich přihláška byla odmítnuta (srov. § 336q odst. 3 o. s. ř.).

Nepožádá-li žádná z oprávněných osob o nařízení jednání o rozvrhu nebo je-li žádost oprávněné osoby podána opožděně (po uplynutí zákonem stanovené lhůty), rozvrhne soud rozdělovanou podstatu bez jednání podle § 337c o. s. ř.

(podle usnesení Nejvyššího soudu ČR spisové značky 21 Cdo 3072/2020, ze dne 29. 7. 2021)