Postup katastrálního úřadu podle § 65 odst. (9) katastrálního zákona

Státu připadá opuštěná nemovitá věc. Dlouhodobé neužívání nemovité věci bez projevu vůle věc opustit zakládá pouze vyvratitelnou domněnku opuštění věci podle § 1050 odst. 2 o. z., a tedy i jen vyvratitelnou domněnku nabytí takové věci do vlastnictví státu podle § 1045 odst. 2 o. z. U nemovitosti s nedostatečně identifikovaným vlastníkem může být stát na základě takové vyvratitelné domněnky zapsán jako vlastník do katastru nemovitostí (§ 65 odst. 9 katastrálního zákona). Státu jako knihovnímu (katastrálnímu) vlastníkovi svědčí domněnka správnosti zapsaného vlastnického práva podle § 980 o. z., dobrá víra ve správnost tohoto zápisu je chráněna i za podmínek uvedených v § 984 o. z. Břemeno tvrzení i důkazní břemeno bude přesunuto na toho, kdo bude tvrdit, že vlastníkem je on; to bude platit i ve správním řízení. V případě, že stát nemovitost úplatně převede na třetí osobu, uplatní se za podmínek uvedených v § 984 o. z. zásada materiální publicity. Ke ztrátě vlastnického práva k nemovité věci však nedochází ani pouhým neužíváním nemovitosti ani jen na základě nedostatků či nesrovnalostí v označení vlastníka nemovité věci v katastru nemovitostí.

Na základě § 65 odst. (9) katastrálního zákona proto stát vlastnické právo k nemovitosti nenabývá. Ustanovení § 65 odst. 9 katastrálního zákona upravuje postup katastrálního úřadu v případě uplatnění vyvratitelné domněnky, že nemovitost je opuštěná (§ 1050 odst. 2 o. z.), nestanoví však ani nevyvratitelnou domněnku, ani fikci opuštění nemovitosti. Chopí-li se stát i držby nemovitosti (tedy držby faktické, nikoliv jen knihovní), může vlastnické právo za splnění zákonných podmínek vydržet.

(podle rozsudku Nejvyššího soudu spisové značky 22 Cdo 1268/2025, ze dne 3. 9. 2025)

Přiměřenost délky řízení o návrhu na povolení obnovy trestního řízení

I když řízení o návrhu na povolení obnovy trestního řízení nespadá pod čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod, lze právo na projednání tohoto návrhu v přiměřené době dovodit z čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, a to již na základě skutečnosti, že je tento návrh projednáván v řízení před soudem. Uvedené právo plyne též ze znění § 2 odst. 4 trestního řádu, který orgánům činným v trestním řízení ukládá povinnost projednávat trestní věci urychleně a bez zbytečných průtahů. Při posouzení vlastní přiměřenosti délky takového řízení, jakož i odpovídající formy či výše odškodnění nemajetkové újmy, jež poškozenému nepřiměřenou délkou tohoto řízení vznikla, je pak namístě vyjít z postupu popsaného ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010. Uplatní se zde tedy i ve stanovisku obsažený závěr o tom, že je třeba vycházet ze „silné, ale vyvratitelné domněnky„, že nepřiměřená délka řízení znamená pro poškozeného morální újmu, a žádné důkazy se proto v tomto ohledu zásadně nevyžadují.

Tomuto postupu přitom nebrání skutečnost, že délka trvání řízení o návrhu na obnovu trestního řízení se dle judikatury akcentující neaplikovatelnost čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod na toto řízení do celkové délky samotného trestního řízení, o jehož obnovu je žádáno, nezahrnuje. Otázku přiměřenosti délky lze totiž řešit odděleně jak pro vlastní trestní řízení (bez řízení o předmětném návrhu) na straně jedné, tak i pro řízení o návrhu na jeho obnovu na straně druhé (a to samozřejmě vždy v závislosti na skutkovém vymezení žalobního požadavku). Nic rovněž nebrání tomu, aby soudy dospěly na základě zhodnocení kritérií vymezených v § 31a odst. 3 OdpŠk a v navazující judikatuře k závěru o nepřiměřenosti délky jen některého z těchto řízení, popř. žádného z nich či obou.

(podle rozsudku Nejvyššího soudu spisové značky 30 Cdo 1447/2025, ze dne 2. 9. 2025)