Účinky věcného předkupního práva podle § 2144 odst. (1) a (2) o. z.

Ustanovení § 2144 odst. 2 o. z. [„Nabude-li nástupce vlastnické právo k věci jiným způsobem, přechází na něho povinnost nabídnout předkupníkovi věc ke koupi za podmínek, kterými byl vázán jeho předchůdce.“] upravuje případy, ve kterých se změnil vlastník věci a předkupník neměl možnost své předkupní právo využít, neboť s takovou změnou vlastnictví není možnost uplatnění předkupního práva spojena. Jde o situace, ve kterých nedošlo ke změně vlastnického práva k věci na základě skutečností zakládajících předkupní právo ve smyslu § 3056 o. z. (kupříkladu došlo ke změně vlastnického práva jinak než smluvně, např. děděním). V takových případech bude nový vlastník vázán (to ovšem až v případě dalšího převodu věci) stejnými povinnostmi z předkupního práva, jakými byl vázán jeho předchůdce. Zejména jej tedy bude tížit povinnost nabídnout a umožnit využít předkupníkovi předkupní právo za podmínek stanovených zákonem (nastanou-li právní skutečnosti zakládající možnost uplatnit předkupní právo). Na základě § 2144 odst. 2 o. z. však nelze rozšiřovat možnosti uplatnění předkupního práva, než jak jsou stanoveny v příslušných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů.

Jinak řečeno, § 2144 odst. 1 o. z. [„Je-li předkupní právo zřízeno jako právo věcné, opravňuje předkupníka domáhat se vůči nástupci druhé strany, jenž věc nabyl koupí nebo způsobem postaveným ujednáním o předkupním právu koupi na roveň, aby mu věc za příslušnou úplatu převedl.“] zakládá předkupníkovi tzv. právo retraktu (právo domáhat se vůči nástupci povinného z předkupního práva, jenž věc nabyl koupí nebo způsobem postaveným ujednání o předkupním právu na roveň, aby mu věc za příslušnou úplatu převedl). Právo retraktu vzniká předkupníkovi tehdy, jestliže původní vlastník porušil svou povinnost z předkupního práva nabídnout převáděnou věc předkupníkovi ke koupi (§ 2140 o. z.). V § 2144 odst. 2 o. z. je řešena odlišná situace, když vlastnické právo nabude třetí osoba jiným způsobem, při kterém původního vlastníka netíží povinnost učinit nabídku předkupníkovi. Potom ale logicky předkupníkovi nevzniká právo retraktu vůči nástupci; jeho práva zákon chrání tak, že ukládá nástupci, aby mu věc nabídnul ke koupi, to ovšem až tehdy, nastanou–li v budoucnu právní skutečnosti zakládající možnost uplatnit předkupní právo.

(podle rozsudku Nejvyššího soudu spisové značky 22 Cdo 1879/2022, ze dne 27. 2. 2024)

Stanovení zadostiučinění za rozhodnutí o vazbě

Nejvyšší soud se otázkou využití práva nevypovídat již zabýval při posuzování, zda si tím účastník zavinil trestní stíhání (vazbu), a z tohoto důvodu nemá právo na náhradu újmy. Uzavřel, že zavinění si trestního stíhání nelze spatřovat pouze v okolnosti, že poškozený využil práva nevypovídat, ale vyžaduje se též, aby tento jeho postoj měl na průběh či zahájení trestního stíhání konkrétní vliv. Jako příklad Nejvyšší soud uvedl situaci, v níž by poškozený měl k dispozici informace či důkazy, které by vedly k tomu, že by trestní stíhání nebylo zahájeno, respektive již zahájené trestní stíhání by bylo zastaveno. Ustanovení § 12 odst. 1 OdpŠk [zákon č. 82/1998 Sb. – „(1) Právo na náhradu škody nemá ten, … a) kdo si vazbu, odsouzení nebo uložení ochranného opatření zavinil sám, nebo … b) kdo byl zproštěn obžaloby nebo bylo proti němu trestní stíhání zastaveno jen proto, že není za spáchaný trestný čin trestně odpovědný nebo že mu byla udělena milost anebo že trestný čin byl amnestován.“] je projevem v civilním právu obecně akceptované zásady (neminem leadere a prevence vzniku újmy) a z ní vyplývající povinnosti počínat si tak, aby nedocházelo ke vzniku škod. Jestliže tedy osoba, která věděla či mohla vědět o reálné možnosti zahájení trestního stíhání proti své osobě (resp. možnosti, že bude vzata do vazby, odsouzena či jí bude uloženo ochranné opatření), měla možnost jednat takovým způsobem, aby na ni nedopadly nepříznivé důsledky plynoucí ze zahájení a vedení trestního stíhání (vzetí do vazby, odsouzení, uložení ochranného opatření), lze od ní spravedlivě požadovat, aby takovým způsobem jednala, a v opačném případě jí odepřít náhradu škod (újem) jí vzniklých. Zavinění si trestního stíhání (vzetí do vazby, odsouzení, uložení ochranného opatření) vlastní nečinností je tak představitelné například v situaci, kdy osoba (posléze v postavení obviněného) měla k dispozici informace, poznatky či důkazy, které, byly-li by orgánům činným v trestním řízení známy, zjevně by vylučovaly zahájení trestního stíhání proti této osobě (vzetí do vazby, odsouzení, uložení ochranného opatření), ale bez legitimního důvodu o nich orgány činné v trestním řízení neinformovala, ač si mohla být vědoma, že trestní stíhání proti ní může být zahájeno.

Rozhodovací praxe dovolacího soudu se dále ustálila na kritériích, která pravidelně mohou indikovat vznik a rozsah způsobené nemajetkové újmy v případech zahájení trestního stíhání (a popřípadě vzetí do vazby) v řízení, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem; jde o povahu trestní věci, délku trestního řízení (vazby) a následky způsobené trestním řízením v osobnostní sféře poškozené osoby. Za další okolnosti, k nimž je třeba při stanovení formy a výše zadostiučinění přihlédnout, byly shledány (mimo jiné) i okolnosti zahájení trestního stíhání předcházející, popřípadě trestní stíhání poškozeného provázející, vedoucí k závěru o podílu poškozeného na tom, že proti němu bylo trestní stíhání zahájeno, popřípadě, že proti němu bylo ve vedení trestního stíhání pokračováno, aniž lze uzavřít, že si trestní stíhání zavinil sám. V této souvislosti je třeba rovněž zohlednit důvody, pro které k zastavení trestního stíhání, nebo zproštění obžaloby došlo.

Okolností, která provází trestní stíhání poškozeného, může být i využití práva nevypovídat, vede-li k závěru, že si tím poškozený sice nezavinil sám vzetí do vazby, ale podílel se na vzniku újmy (např. tím, že vazba trvala déle, nebo následky způsobené vazbou v jeho osobnostní sféře byly závažnější). Pouhé odepření výpovědi ani zde nepostačuje, nýbrž musí mít na průběh trestního stíhání konkrétní, reálný vliv. V kontextu výše uvedeného by se například mohlo jednat o situaci, kdy by poškozený měl k dispozici informace, poznatky či důkazy, které, byly-li by orgánům činným v trestním řízení známy, zjevně by měly vliv na průběh či trvání vazby, ale bez legitimního důvodu o nich orgány činné v trestním řízení neinformoval, ač si mohl být vědom, že vazba může dále trvat.

Odvolací soud zde vyšel pouze ze skutečnosti, že při vazebním zasedání odmítla žalobkyně vypovídat, a uzavřel, že „mohla vlastním jednáním, jež lze od ní jako od osoby s částečným právnickým vzděláním rozumně očekávat, předejít nepříznivému následku, jenž u ní v souvislosti s pobytem ve vazbě nastal“. V takovém závěru odvolacího soudu však chybí vysvětlení, o jakou konkrétní okolnost se mělo jednat, jejíž zamlčení žalobkyní mohlo mít na vzetí žalobkyně do vazby a její průběh, a tedy na způsobenou újmu, reálný vliv. Ve vztahu k posouzení vlivu okolnosti odepření výpovědi při stanovení výše zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou rozhodnutím o vazbě je proto právní posouzení ze strany odvolacího soudu neúplné, a tedy i nesprávné.

(podle rozsudku Nejvyššího soudu spisové značky 30 Cdo 3424/2022, ze dne 28. 2. 2024)