Prodej padělků výrobků označených ochrannými známkami na tržnici
Prostředníkovi může být podle § 4 odst. 3 zákona č. 221/2006 Sb., o vymáhání práv z průmyslového vlastnictví a ochraně obchodního tajemství [„Oprávněné osoby se mohou u soudu domáhat nároků uvedených v odstavci 1 rovněž vůči každému, jehož prostředky či služby jsou užívány třetími osobami k porušování práv.“], uložena pouze taková povinnost, jež spočívá ve zdržení se samotného poskytování určitých jím nabízených prostředků nebo služeb (a to podle okolností v úplném nebo částečném rozsahu), nikoli však taková povinnost, která v konečném důsledku představuje určení konkrétního způsobu, jakým se má prostředník takového poskytování (teprve) vyvarovat.
Proto spočívá-li služba prostředníka kupříkladu v možnosti ukládání a veřejného zpřístupňování datových souborů prostřednictvím jím provozovaného veřejně přípustného (online) datového uložiště, jež je využívána uživateli této služby k neoprávněnému zpřístupňování předmětů práv duševního vlastnictví, může být takovému prostředníkovi uloženo, aby se takového veřejného zpřístupňování (v určitém rozsahu) zdržel. Jaké konkrétní prostředky však ke splnění této povinnosti prostředník zvolí, je na jeho vůli a nelze mu jejich použití prostřednictvím tzv. zápůrčího nároku ukládat.
V poměrech projednávané věci spočívá služba žalované, jež je dle žalobkyň využívána třetími osobami k porušování průmyslových práv žalobkyň, v podnájemním přenechání prostor či prodejních míst na tržnici. Proto se žalobkyně prostřednictvím tzv. zápůrčího nároku mohou vůči žalované případně domáhat uložení povinnosti zdržet se (zcela nebo v určitém závadném rozsahu) takovéhoto podnájemního přenechávání prodejních prostor či míst, nikoli však uložení určitého způsobu, jakým má žalovaná takového zdržení se dosáhnout (resp. jakým způsobem se má žalovaná poskytování služby takovým osobám vyvarovat).
Žalobkyněmi uplatněný nárok požadavek, aby se jednalo o opatření zakazující ve shora uvedeném smyslu, jakkoliv je tento jejich nárok svojí samotnou dikcí (zdánlivě) formulován jako tzv. zápůrčí nárok, nesplňuje. Žalobkyně totiž požadují, aby žalovaná v budoucnu uzavírala podnájemní smlouvy obsahující konkrétní, žalobkyněmi určené smluvní ujednání (závazek uživatele zdržet se porušování práv z průmyslového vlastnictví a výpovědní důvod ze strany provozovatele tržnice spočívající v porušení nebo ohrožení práv k ochranným známkám uživatelem) se (všemi) subjekty, s nimiž bude žalovaná vstupovat do soukromoprávního (podnájemního) vztahu. Žalobkyně proto navrhovaným opatřením po žalované v konečném důsledku požadují, aby při poskytování své služby konala určitým konkrétním způsobem, o němž jsou přesvědčeny, že povede k prevenci při potenciálním porušování jejich práv. Tedy, jinak řečeno, (teprve) má vést (jako konkrétní prostředek) ke splnění povinnosti žalované zdržet se poskytování její služby osobám využívajícím tuto službu k porušování práv žalobkyň.
Proto předmětný nárok žalobkyň není opodstatněn právem, jež by žalobkyním podle zákona č. 221/2006 Sb. vzniklo (resp. žalobkyně nemohou takový nárok podle tohoto zákona důvodně uplatňovat).
(podle rozsudku Nejvyššího soudu spisové značky 23 Cdo 1411/2021, ze dne 24. 1. 2023)