Nekalá soutěž uvedením shodných či podobných výrobků na trh

 

I. Samo uvedení výrobků na trh, jež jsou svým vzhledem či provedením shodné s výrobky jiného soutěžitele nebo jsou těmto výrobkům podobné (aniž by výrobky tohoto soutěžitele byly zároveň vyjádřením předmětu některého z absolutních práv duševního vlastnictví), nelze bez dalšího považovat za jednání v rozporu s dobrými mravy soutěže. Samotná podstata (resp. samo konkurenční prostředí) hospodářské soutěže totiž spočívá právě v tržní nabídce konkurenčně substituovatelných výrobků.

 

Ø    Nekalosoutěžním se takové jednání stává pouze tehdy, je–li jeho důsledkem narušení hospodářské soutěže jednáním v rozporu s jejími dobrými mravy způsobilým přivodit újmu jiným soutěžitelům či zákazníkům, a to zejména v podobě klamání zákazníků, vyvolání nebezpečí záměny či parazitování na soutěžních výkonech jiného soutěžitele. V rozporu s dobrými mravy soutěže je uvedení takového výrobku soutěžitelem na trh kupříkladu tehdy, stal–li se vzhled či provedení shodného nebo obdobného výrobku příznačným v zákaznických kruzích pro závod jiného soutěžitele nebo neučinil–li soutěžitel dostatečné opatření pro vyloučení či podstatné omezení vyvolání nebezpečí záměny nebo klamné představy o spojení svého výrobku s jiným soutěžitelem (zpravidla např. zřetelným umístěním svého loga na výrobek či jeho obal) nebo těžil-li soutěžitel ze soutěžně významného úsilí a nákladů jiného soutěžitele.

II. Závěr o vyvolání nebezpečí záměny výrobků na straně zákazníků z důvodu příznačnosti některých (tj. technicky nepředurčených) prvků vzhledu a provedení těchto výrobků pro závod soutěžitele nemůže vyplývat ze samotného dřívějšího uvedení výrobků jiného soutěžitele na trh. Takový závěr je možno učinit pouze při zjištění, že zákaznické kruhy (od některého okamžiku) spojují dané prvky úpravy výrobku právě jen se závodem určitého soutěžitele, přičemž tato příznačnost může vzniknout i pro závod soutěžitele, který danou úpravu výrobku uvedl na trh později než soutěžitel jiný (např. z důvodu rozsáhlé propagace svého výrobku).

III. Zřetelné umístění loga vlastního závodu, je-li toto logo svým provedením způsobilé odlišovat výrobky soutěžitele od výrobků jiných soutěžitelů, může představovat takovou okolnost, která v očích průměrného spotřebitele vyloučí nebo alespoň podstatně omezí možnost vyvolání záměny nabízených výrobků na trhu, a to podle konkrétních okolností věci i u výrobků, jež jsou svým vzhledem či provedením shodné či podobné, resp. umožní zákazníkům rozlišit tyto výrobky jako výrobky pocházející ze závodů odlišných soutěžitelů. To ostatně vyplývá ze samotného účelu loga (ať již v podobě ochranné známky, jména, názvu či obchodní firmy soutěžitele nebo prosté obchodní značky používané soutěžitelem k označování výrobků svého závodu), jímž je právě odlišení výrobků určitého soutěžitele od výrobků soutěžitelů ostatních, a to i v případě výrobků vzhledově či provedením shodných nebo podobných.

IV. Samotné zjištění o podobnosti výrobků neumožňuje učinit ani závěr, že se soutěžitel svým jednáním dopouští parazitování na soutěžních výkonech jiného soutěžitele. Podmínkou takového jednání v nekalé soutěži je, že soutěžitel těží z konkrétního úsilí a nákladů jiného soutěžitele a získává tak soutěžní výhodu spočívající v tom, že sám nemusí takové náklady vynakládat. Přitom se z povahy hospodářské soutěže musí jednat o takové (soutěžně významné) úsilí a náklady, jejichž těžení ze strany jiného soutěžitele představuje jednání v rozporu s dobrými mravy soutěže. Ty však připouští jistou míru agresivity a podnikatelské vychytralosti s cílem se na trhu se prosadit. Navíc zákaz těžení z takového úsilí a nákladů jiného soutěžitele neplatí jednou provždy, ale pouze po dobu odpovídající zhodnocení postavení tohoto soutěžitele na trhu tak, aby toto úsilí a náklady, byly tržně vyrovnány.

(podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR spisové značky 23 Cdo 2027/2020, ze dne 31. 8. 2020)

 

 

Dobré mravy soutěže; způsobilost jednání soutěžitele přivodit újmu

 

I. Jednáním v nekalé soutěži je pouze takové jednání, které naplňuje všechny podmínky generální klauzule nekalé soutěže podle § 2976 odst. 1 o. z. [„Kdo se dostane v hospodářském styku do rozporu s dobrými mravy soutěže jednáním způsobilým přivodit újmu jiným soutěžitelům nebo zákazníkům, dopustí se nekalé soutěže. Nekalá soutěž se zakazuje.“]. Dobré mravy soutěže jsou jedním z předpokladů, které musí být splněny, aby určité jednání mohlo být v souladu s § 2976 odst. 1 o. z. označeno za nekalou soutěž.

Právě užití pojmu dobré mravy soutěže řadí toto ustanovení k právním normám s relativně neurčitou hypotézou.

 

Ø    Dobré mravy judikatura ustáleně charakterizuje jako souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních.

 

Ø    Pojem dobré mravy soutěže je však třeba poněkud modifikovat, a to právě proto, že se uplatňují v hospodářské soutěži, tj. v prostředí, kde cílem je na trhu se prosadit, získat zde oproti jiným výhodu, což předpokládá jistou míru agresivity a „podnikatelské vychytralosti“. Je však třeba vždy dodržet korektní a soutěžně přijatelné metody. Samozřejmým předpokladem jednání v souladu s dobrými mravy soutěže je zachovat poctivost a slušnost.

Dobré mravy soutěže proto představují zvláštní kategorii odlišnou od dobrých mravů jako takových a spjatou s principy poctivého hospodářského styku. Soutěžení na trhu připouští určitou míru agresivity, avšak ani zde se nelze dopouštět jednání, které je ve vztahu k ostatním soutěžitelům zákeřné, podvodné či parazitující nebo předstupuje před spotřebitele a zákazníky s klamavými údaji.

II. Při posuzování otázky, zda jednání soutěžitele je či není způsobilé přivodit újmu jiným soutěžitelům nebo zákazníkům, je nutno přihlédnout ke všem okolnostem konkrétní věci. Pro posouzení určitého jednání jako jednání nekalosoutěžního se vyžaduje pouhá způsobilost přivodit újmu soutěžitelům nebo zákazníkům, není tedy nutný sám vznik újmy. Možnost, že jednomu nebo druhému z uvedených subjektů bude způsobena újma, musí být ovšem možností reálnou, nikoliv vyspekulovanou a velmi nepravděpodobnou. Pokud by určité jednání bylo zakazováno jen na základě vysoce teoretické možnosti újmy, šlo by o málo důvodné omezení podnikatelské svobody. Zákon nijak neurčuje rozsah újmy, která musí z určitého jednání alespoň hrozit, aby takové jednání mohlo být posouzeno jako nekalosoutěžní. Nehovoří např. o újmě značného rozsahu, újmě podstatné apod. Lze však dospět k názoru, že újma (ať již hrozící nebo skutečně existující) v zanedbatelném rozsahu vlastně újmou není.

U podmínky nekalé soutěže spočívající ve způsobilosti jednání soutěžitele přivodit újmu jiným soutěžitelům nebo zákazníkům není třeba současně zkoumat snahu soutěžitele zjednat pro sebe či jiného prospěch, neboť tuto podmínku generální klauzule neobsahuje. Může se jednat jak o újmu materiální (škodu), tak i újmu imateriální.

(podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR spisové značky 23 Cdo 2027/2020, ze dne 31. 8. 2020)

 

 

Projev vůle směřující k uzavření smlouvy o dílo bez určení ceny

 

Cena díla byla ve smyslu § 269 odst. 1 obch. zák. [„Ustanovení upravující v hlavě II této části zákona jednotlivé typy smluv se použijí jen na smlouvy, jejichž obsah dohodnutý stranami zahrnuje podstatné části smlouvy stanovené v základním ustanovení pro každou z těchto smluv.“] podstatnou částí smlouvy, ledaže strany ve smlouvě projevily vůli uzavřít ji bez určení ceny, tedy bez dohody o ceně nebo způsobu jejího určení.

O projev vůle směřující k uzavření smlouvy o dílo bez určení ceny se však nejedná v situaci, kdy si strany ve smlouvě sjednají, že cena díla bude činit odhadem 1 500 000 Kč až 2 000 000 Kč, přičemž přesná výše ceny díla bude stanovena až po faktickém provedení prací dle obvyklé ceny těchto prací. Uvedená dohoda neobsahuje projev vůle uzavřít smlouvu o dílo bez určení ceny, nýbrž směřuje ke způsobu určení ceny díla. Cena díla nebo dohoda o způsobu jejího určení v takovém případě zůstává podstatnou částí smlouvy o dílo podle § 269 odst. 1 a § 536 odst. 3 obch. zák. [„Cena musí být ve smlouvě dohodnuta nebo v ní musí být alespoň stanoven způsob jejího určení, ledaže z jednání o uzavření smlouvy vyplývá vůle stran uzavřít smlouvu i bez tohoto určení.“] a dohoda o ceně nebo způsobu jejího určení je nezbytnou podmínkou pro vznik smlouvy o dílo.

K tomu lze doplnit, že z ustanovení § 536 odst. 3 obch. zák. vyplývá pro případ, že strany neprojeví vůli uzavřít smlouvu o dílo bez určení ceny, požadavek dohody o ceně díla nebo o její určitelnosti. Ve vztahu ke způsobu určení ceny díla pak právní teorie zastává názor, že možností dohody o způsobu určení ceny je celá řada a k tomu, aby byla smlouva uzavřena, je potřebné jen to, aby bylo možné způsobem uvedeným ve smlouvě dospět k tomu, jakou částku bude objednatel povinen zhotoviteli za řádně provedené dílo zaplatit.

Vztaženo na poměry projednávané věci tak bude v dalším řízení na soudech, aby hodnotily, zda strany smlouvy shora uvedeným ujednáním dostatečně určitě vymezily cenu díla nebo alespoň způsob, na základě kterého je možné po uzavření smlouvy cenu díla objektivně určit. Při výkladu smluvního ujednání soudy neopomenou z hlediska ceny díla posoudit rovněž význam stranami odhadovaného cenového rozmezí (1 500 000 Kč až 2 000 000 Kč).

(podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR spisové značky 23 Cdo 4003/2018, ze dne 26. 8. 2020)