Následky právního jednání osoby jednající v duševní poruše
I. Smyslem a účelem úpravy § 581 věty druhé o. z. [„Není-li osoba plně svéprávná, je neplatné právní jednání, ke kterému není způsobilá. Neplatné je i právní jednání osoby jednající v duševní poruše, která ji činí neschopnou právně jednat.“] je především ochrana osob jednajících v duševní poruše. Ochrana osoby bez dostatečné schopnosti právně jednat má přednost před ochranou dobré víry kontrahentů. Právním následkem jednání osoby jednající v duševní poruše, která ji činí neschopnou právně jednat, je zásadně jeho neplatnost. Protože právní jednání osoby jednající v duševní poruše, která ji činí neschopnou právně jednat, zásadně narušuje veřejný pořádek, jde o neplatnost absolutní.
K neplatnosti právního jednání osoby jednající v duševní poruše, která ji činí neschopnou právně jednat, tak soud přihlédne zásadně bez návrhu, neboť takové právní jednání je v rozporu se zákonem a zjevně narušuje veřejný pořádek.
II. Vzhledem k dovolacím důvodům a skutkovým zjištěním soudů nižších stupňů dovolací soud nemohl řešit otázku posouzení možných právních následků jednání osoby stižené duševní poruchou, které by bylo např. výlučně ve prospěch takové osoby, což je vždy nezbytné posuzovat vzhledem k okolnostem jednotlivého případu, neboť s právy jsou zpravidla nerozlučně spojeny i určité povinnosti. Stejně tak se dovolací soud nezabýval např. výkladem ustanovení § 2066 o. z., podle něhož osoba omezená ve svéprávnosti je způsobilá darovat a přijmout dar malé hodnoty nebo dar vzhledem k okolnostem obvyklý, a s tím spojenou otázkou, zdali i na jednání osob jednajících v duševní poruše by bylo jinak třeba aplikovat tato pravidla o významu darování daru malé hodnoty nebo daru vzhledem k okolnostem obvyklému. V projednávané věci, v níž byla darována nemovitost, o takovou situaci nešlo.
(podle rozsudku Nejvyššího soudu spisové značky 23 Cdo 3870/2023, ze dne 28. 5. 2025)
Předpoklady stavení promlčecí lhůty podle § 647 o. z.
I. K uzavření dohody podle § 647 o. z. [„V případě uzavření dohody o mimosoudním jednání věřitele a dlužníka o právu nebo o okolnosti, která právo zakládá, počne promlčecí lhůta běžet poté, co věřitel nebo dlužník výslovně odmítne v takovém jednání pokračovat; počala-li promlčecí lhůta běžet již dříve, po dobu jednání neběží.“] může dojít i jednáním mezi věřitelem a dlužníkem o mimosoudním řešení sporu. Bude tomu tak v případě, kdy se způsobem nevzbuzujícím pochybnost setká vůle obou stran jednat o mimosoudním vyřízení sporu a zároveň bude nepochybné, že se obě strany totožně rozhodly učinit předmětem jednání stejné právo nebo stejnou určitou okolnost, z níž může právo vzniknout. Pro vznik dohody o mimosoudním řešení sporu není rozhodné, zda dlužník svou odpovědnost uznává, či nikoliv; podstatné je, zda strany projevily shodnou vůli jednat o právu nebo okolnosti je zakládající. Rozhodným dnem pro stavení promlčecí lhůty je den uzavření dohody.
II. Požadavek výslovnosti § 647 o. z. stanovuje pouze pro jednostranné odmítnutí dalšího jednání. Požadavek „výslovnosti“ přitom nezahrnuje pouze odmítnutí dalšího jednání za použití slov, ale také jiné projevy vůle, kterými jedna ze stran jednoznačně odmítne pokračovat v jednání.
Odpadnutí překážky běhu promlčecí lhůty může tedy zapříčinit pouze takové jednostranné odmítnutí, které je učiněno „výslovně“ (jednoznačně). Nelze proto bez dalšího usuzovat, že nechá-li jedna ze stran jednání ustrnout, překážka běhu promlčecí lhůty odpadá „nehledě na požadavek výslovnosti“. Je-li pasivita jedné ze stran projevem vůle, může vést k odpadnutí překážky běhu promlčecí lhůty jedině za předpokladu, že z ní vzhledem k okolnostem vyplývá jednoznačný úmysl nepokračovat v jednání. Relevantní není každé odmítnutí dalšího jednání, nýbrž pouze takové, které je jednoznačné.
Je-li pasivní věřitel, při absenci specifických okolností nebude zcela jednoznačné, zda nečinností odmítl dále jednat, nebo zda si například pouze ponechal více času na další reakci. Požadavek výslovnosti proto bez dalších okolností splněn nebude. Je-li pasivní dlužník, požadavek výslovnosti (jednoznačnosti) odmítnutí dalšího jednání nelze relativizovat tím spíše vzhledem k účelu § 647 o. z., kterým je ochrana legitimního očekávání věřitele.
III. Legitimní očekávání a jistotu věřitele však není nutné ve zvýšené míře chránit v případech, kdy se strany na ukončení jednání dohodnou, tedy pokud věřitel s ukončením jednání souhlasí, byť ne výslovně (jednoznačně). Dohodu o ukončení mimosoudního jednání tedy lze uzavřít způsobem bez požadavku výslovnosti (jednoznačnosti). Překážka běhu promlčecí lhůty v takovém případě odpadá uzavřením dohody.
IV. Stejně jako u jednostranného odmítnutí není ani u dohody o ukončení mimosoudního jednání vyloučeno, že ji strany uzavřou svojí nečinností (pasivitou). V takovém případě je nezbytné zjistit, zda nečinnost obou stran byla projevem vůle a zda jeho obsahem byl úmysl ukončit mimosoudní jednání. Ukončení mimosoudního jednání a obnovení běhu promlčecí lhůty není přitom překážkou uzavření další dohody dle § 647 o. z., která opět přivodí stavení promlčecí lhůty.
(podle rozsudku Nejvyššího soudu spisové značky 23 Cdo 431/2024, ze dne 27. 5. 2025)