Určení dne, který se pokládá za den smrti nezvěstného

 

Den, který se pokládá za den smrti člověka, který se stal nezvěstný tím, že opustil své bydliště, nepodal o sobě zprávu a není o něm známo, kde se zdržuje, avšak nebyl za nezvěstného prohlášen (§ 74 odst. 1 o. z. [„člověka, který se stal nezvěstný tím, že opustil své bydliště, nepodal o sobě zprávu a není o něm známo, kde se zdržuje, avšak nebyl za nezvěstného prohlášen, lze prohlásit za mrtvého nejdříve po uplynutí sedmi let od konce roku, v němž se objevila poslední zpráva, z níž lze usuzovat, že byl ještě naživu“]), může být určen zpětně ke dni, který bude předcházet konci ochranné sedmileté doby.

(podle rozsudku Nejvyššího soudu spisové značky 24 Cdo 1761/2021, ze dne 29. 6. 2023)

 

Z odůvodnění:

 

Podle ustanovení § 71 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), na návrh osoby, která na tom má právní zájem, prohlásí soud za mrtvého člověka, o němž lze mít důvodně za to, že zemřel, a určí den, který se pokládá za den jeho smrti.

 

Podle ustanovení § 71 odst. 2 o. z. na člověka, který byl prohlášen za mrtvého, se hledí, jako by zemřel. Prohlášením manžela za mrtvého zaniká manželství dnem, který se pokládá za den jeho smrti; totéž platí o registrovaném partnerství.

 

Podle ustanovení § 72 o. z. byl-li člověk prohlášen za nezvěstného a vyplývají-li z okolností vážné pochybnosti, zda je ještě živ, ačkoli jeho smrt není nepochybná, může ho soud prohlásit za mrtvého na návrh osoby, která na tom má právní zájem, a určí den, který nezvěstný zřejmě nepřežil. Má se za to, že tento den je dnem smrti nezvěstného.

 

Podle ustanovení § 74 odst. 1 o. z. člověka, který se stal nezvěstný tím, že opustil své bydliště, nepodal o sobě zprávu a není o něm známo, kde se zdržuje, avšak nebyl za nezvěstného prohlášen, lze prohlásit za mrtvého nejdříve po uplynutí sedmi let od konce roku, v němž se objevila poslední zpráva, z níž lze usuzovat, že byl ještě naživu.

 

Podle ustanovení § 76 odst. 1 o. z. byl-li člověk prohlášen za mrtvého, nevylučuje to důkaz, že zemřel dříve nebo později, anebo že je ještě naživu. Zjistí-li se, že je naživu, k prohlášení za mrtvého se nepřihlíží; manželství nebo registrované partnerství se však neobnovuje.

 

Podle ustanovení § 54 odst. 2 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále je „z. ř. s.“), v rozsudku soud určí den, který platí za den smrti člověka, popřípadě den, který nezvěstný zřejmě nepřežil.

 

Již z jazykového výkladu lze usuzovat, že jestliže výše citovaná ustanovení zákonů obsahují dikce „určí den, který se pokládá za den jeho smrti“, nebo „určí den, který platí za den smrti člověka, popřípadě den, který nezvěstný zřejmě nepřežil“, je soudu ponechán prostor k uvážení, který den má určit za den, který se pokládá za den smrti, neboť jinak by zřejmě zákonodárce přímo v textu zákona stanovil, k jakému okamžiku má být datum úmrtí soudem určeno. Byť vcelku jednoznačná dikce ustanovení § 54 odst. 2 z. ř. s. „popřípadě den, který nezvěstný zřejmě nepřežil“, která má vést k určení nejpravděpodobnějšího dne smrti, by mohla směřovat především na ustanovení § 72 o. z. používající stejnou dikci, které se vztahuje na případy, kdy byl člověk za nezvěstného prohlášen soudním rozhodnutím, není důvodu, aby se tato dikce případně analogicky nevztahovala i na případy, kdy člověk nebyl za nezvěstného prohlášen soudním rozhodnutí, ale stal se nezvěstným tím, že opustil své bydliště, nepodal o sobě zprávu a není o něm známo, kde se zdržuje. Z ustanovení § 54 odst. 2 z. ř. s. však předně ani nevyplývá, že by se část věty o určení dne, který nezvěstný zřejmě nepřežil, nemohla vztahovat i na případy podle ustanovení § 74 odst. 1 o. z. Den, který nezvěstný zřejmě nepřežil, se přitom nemusí podle okolností konkrétního případu shodovat s uplynutím ochranné doby, ale může tomuto okamžiku i předcházet.

 

Historický výklad vede rovněž k závěru, že den, který se pokládá za den smrti, lze určit zpětně před konec uplynutí ochranné doby. Předchozí občanský zákoník č. 40/1964 Sb. sice nedával jednoznačnou odpověď na tuto otázku, když ustanovení § 7 tohoto zákona nebylo v tomto ohledu konkrétnější, navazující procesní úprava v občanském soudním řádu ve znění účinném do 31. 12. 2013 v ustanovení § 198 přitom stanovila, že po uplynutí lhůty určené ve vyhlášce vydá soud rozsudek o prohlášení za mrtvého, a že v něm uvede den, který platí za den smrti nezvěstného, popřípadě den, který nezvěstný nepřežil. Zjevné řešení této otázky potom obsahovala dřívější právní úprava, když občanský zákoník č. 141/1950 Sb. stanovoval v ustanovení § 7 odst. 1, že nezvěstný může být prohlášen soudem za mrtvého, jestliže uplynulo pět let od konce roku, v kterém podle poslední zprávy ještě žil, anebo pohřešuje-li se v souvislosti se zvláště nebezpečnou událostí, jestliže od ní uplynul alespoň rok. V odst. 2 § 7 bylo stanoveno, že prohlásí-li někoho soud za mrtvého, určí den, který se považuje za den smrti. Není-li možno zjistit den, kterého nezvěstný pravděpodobně zemřel nebo který pravděpodobně nepřežil, určí soud za den smrti poslední den uvedené doby pětileté nebo roční. Z uvedeného je zjevné, že tato dřívější právní úprava umožňovala určit den, který se považuje za den smrti, zpětně ke dni, který předchází uplynutí povinné doby. Kdyby v současné právní úpravě zákonodárce zamýšlel opačné řešení, stanovil by tak výslovně, jako tomu bylo za ještě dřívější právní úpravy v obecném zákoníku občanském č. 946/1811 Sb. z. s., který v ustanovení § 278 větě první stanovoval, že den, kterého prohlášení za mrtvého nabylo právní moci, pokládá se po zákonu za úmrtní den nepřítomného; prohlášení za mrtva nevylučuje však důkazu, že nepřítomný zemřel dříve nebo později; nebo, že je ještě na živu.

 

V důvodové zprávě k návrhu zákonu č. 89/2012 Sb., sněmovní tisk č. 362/0, 6. volební období Poslanecké sněmovny Parlamentu, 2010-2013, zvláštní část k § 71 až 76, se uvádí, že návrh nové úpravy se inspiruje zejména úpravou rakouského zákona o prohlášení za mrtvého. Důvodovou zprávou odkazovaná rakouská právní úprava Todeserklärungsgesetz 1950. StF: BGBl. Nr. 23/1951 (WV) v § 9 odst. 1 stanovuje, že prohlášením za mrtvého se zakládá domněnka, že pohřešovaná osoba zemřela v době stanovené v rozhodnutí. Podle § 9 odst. 2 se doba úmrtí určí jako nejpravděpodobnější doba podle výsledků šetření. Odst. 3 potom pro případ, že takovou dobu nelze určit, uvádí pravidla, jak určit dobu úmrtí. Pro obecné případy (kdy se nejedná např. o válečné situace) rakouská úprava tuto dobu stanovuje obecně (s výjimkou pro osoby starší 80 let) tak, že je touto dobou, která se určí jako doba úmrtí, konec pátého roku od konce roku, v němž byla pohřešovaná osoba podle dostupných informací ještě naživu (§ 9 odst. 3 písm. a/). Samotná potřebná doba pro prohlášení pohřešovaného za mrtvého je přitom obecně deset let (§ 3 odst. 1). Tento inspirační zdroj pro naši současnou právní úpravu tedy vychází z pojetí, že se jako doba úmrtí určí nejpravděpodobnější doba úmrtí, a pro případ, že takovou dobu nelze určit, se doba úmrtí obecně určí zpětně k polovině doby, která musí uplynout, než je možné nezvěstnou osobu prohlásit za mrtvou. Rakouská úprava proto bez jakýchkoli pochyb připouští stanovení data úmrtí zpětně před den, kterým uplynula ochranná doba.

 

Lze poukázat na to, že ustanovení § 72 o. z. svým zněním odkazuje na případy, kdy byl člověk soudem prohlášen za nezvěstného. Komentářová literatura k tomu uvádí, že je zjevným pochybením zákonodárce, že ustanovení § 72 o. z. je výslovně vztaženo pouze na situace, kdy byl člověk za nezvěstného prohlášen soudem podle ustanovení § 66 o. z., a poukazuje na to, že opačný výklad (totiž že § 72 se vztahuje pouze na situace, kdy byl člověk za nezvěstného prohlášen) by vedl k neudržitelnému závěru, že na člověka, který se nezvěstným stal a nebyl poté za nezvěstného prohlášen, uvedené ustanovení použít nelze, a pléduje proto pro závěr, že ustanovení § 72 o. z. je nutno vykládat tak, že stanoví obecné pravidlo pro prohlášení nezvěstného člověka za mrtvého soudem, bez ohledu na to, zda jde o nezvěstnost pouze faktickou (podle § 74 odst. 1 či § 75) anebo zda došlo (navíc) k prohlášení za nezvěstného podle ustanovení § 66 a násl., a že ustanovení § 73, § 74 odst. 1 a § 75 je třeba chápat pouze tak, že pro jednotlivé specifické situace stanoví různě dlouhé ochranné doby, které musí uplynout, než může dojít k prohlášení za mrtvého podle ustanovení § 72, a že tato ustanovení nepředstavují další skutkové podstaty, podle nichž by bylo možno prohlásit člověka za mrtvého mimo režim ustanovení § 71 či § 72 (FRINTA, O. In: ŠVESTKA, J., DVOŘÁK, J., FIALA J. a kol. Občanský zákoník: Komentář, Svazek I, (§ 1-654). Komentář k § 71 [Systém ASPI]. Wolters Kluwer. ASPI_ID KO89_a2012CZ. Dostupné z: www.aspi.cz. ISSN 2336-517X).

 

I když samotné ustanovení § 74 o. z. o určení dne, který se pokládá za den smrti nic nestanovuje, je zřejmé, že i na něj dopadá procesní úprava, v níž je též v ustanovení § 56 odst. 2 z. ř. s. obsaženo, že v rozsudku soud určí den, který platí za den smrti člověka, popřípadě den, který nezvěstný zřejmě nepřežil. Při určování dne, který se pokládá za den smrti podle ustanovení § 74 o. z., se proto bude postupovat jako podle ustanovení § 72 o. z., stanovící vyvratitelnou domněnku dne, který nezvěstný člověk zřejmě nepřežil.

 

Komentářová literatura uvádí, že ustanovení § 72 o. z. poskytuje oproti ustanovení § 71 o. z. bližší vodítko, jak určit den, který se pokládá za den smrti, a že bude zapotřebí zjišťovat, zda je možné určit „den, který nezvěstný zřejmě nepřežil“, a dospívá k závěru, že pokud soud takový den nezjistí, měl by určit den smrti tak, že půjde o poslední den doby určené v ustanovení § 73 o. z., což odůvodňuje inspirací rakouskou právní úpravou a vývojem tuzemské právní úpravy (srov. ČUHELOVÁ, K., PONDIKASOVÁ, T. § 72. In: LAVICKÝ, P. a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1−654). 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2022, s. 262, marg. č. 15).

 

Z citovaného vyplývá, že ani odborná literatura zjevně nepovažuje za zakázané, aby určený den, který se pokládá za den smrti, předcházel konci ochranné doby, když se zabývá tím, zda za takový den určit poslední den ochranné doby až pro případ, že nebude možné určit den, který nezvěstný zřejmě nepřežil. Ten přitom bude ze své podstaty zpravidla předcházet konci ochranné doby, podaří-li se jej zjistit.

 

Rovněž další komentářová literatura uvádí, že den, který se pokládá za den, který člověk zřejmě nepřežil, soud určí na základě provedeného dokazování, pravděpodobně půjde o den, kdy uplynula zákonná doba pro to, aby mohl být člověk za mrtvého prohlášen (LOMOZOVÁ, A., SPÁČILOVÁ, Z. § 72 In: PETROV, J., VÝTISK, M., BERAN, V. a kol. Občanský zákoník. 2. vydání (1. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2022, marg. č. 4.). Ani zde tedy není vylučována možnost, aby byl den smrti určen zpětně před uplynutí potřebné doby. Dovolatelky ve vztahu k tomuto komentáři odkazovaly na nepřiléhavé ustanovení § 71 o. z.

 

Obdobně B. Dvořák v komentáři k ustanovení § 74 o. z. uvádí, že „[c]o do určení dne, který se pokládá za den smrti, vychází soud v prvé řadě ze zjištění, která učinil v rámci dokazování v řízení o prohlášení za mrtvého. Je však zřejmé, že mnohdy bude určení konkrétního data, které je potřeba pokládat za datum smrti člověka, velmi obtížné. V zájmu ochrany práv nezvěstného je proto v takových případech namístě uvést den co nejzazší. I při nedostatku výslovné právní úpravy (srov. § 7 odst. 2 věta druhá OZ 1950) bude takovým dnem konec sedmileté doby podle § 74 odst. 1.“ (DVOŘÁK, B. In: MELZER, F., TÉGL, P. a kol. Občanský zákoník – velký komentář. Svazek I. § 1 – 117. Praha: Leges, 2013, s. 477).

 

Určení dne, který se pokládá za den smrti, před konec ochranné doby, předvídá i komentář k ustanovení § 56 z. ř. s., v němž se uvádí, že je nutné určit takový den, který se vzhledem ke všem zjištěným okolnostem jeví jako nejpravděpodobnější, a oproti výše citovaným komentářům dokonce naopak předestírá závěr, že v případě, kdy nezvěstný zmizel náhle a lze předpokládat, že se stal obětí násilného trestného činu či nějaké nehody, bude tímto nejpravděpodobnějším dnem den zmizení nezvěstného (srov. DOLEŽAL, M. In: JIRSA, J. a kol. Zákon o zvláštních řízeních soudních: Soudcovský komentář. Komentář k § 56 [Systém ASPI]. Wolters Kluwer. ASPI_ID KO292_p12013CZ. Dostupné z: www.aspi.cz. ISSN 2336-517X.

Smysl a účel ochranné sedmileté doby spočívá především v tom, aby uplynutím této doby, po kterou zde nebudou žádné zprávy, z nichž by bylo možné usuzovat, že byl nezvěstný stále živ, byl dosažen dostatečně vysoký stupeň pravděpodobnosti, že nezvěstný již není naživu, a byla tak minimalizována možnost negativních důsledků rozhodnutí o prohlášení za mrtvého pro nezvěstného člověka, byl-li by tento člověk ve skutečnosti stále naživu. Délka doby, která musí uplynout, aby bylo možné nezvěstného člověka prohlásit za mrtvého, tak představuje prostředek vyvážení ochrany práv nezvěstného a oprávněných zájmů osob, které mohou mít právní zájem na prohlášení nezvěstného člověka za mrtvého. Tato ochranná funkce sedmileté doby se realizuje především jejím uplynutím. Při samotném určování konkrétního dne, který nezvěstný zřejmě nepřežil, je však již ochranný potenciál stanovení takového dne až ke konci doby nepříliš zřetelný a do popředí vstupuje potřeba určení dne, který lze s ohledem na konkrétní okolnosti věci považovat za nejpravděpodobnější den smrti. Jestliže se totiž posléze zjistí, že člověk stále žije, a mezitím bude např. projednána pozůstalost po nezvěstném prohlášeném za mrtvého, zřejmě nebude takovou osobu při vypořádávání takové situace příliš s to ochránit, že datum jejího úmrtí bylo stanoveno spíše k pozdějšímu než dřívějšímu datu.

 

Lze proto uzavřít, že den, který se pokládá za den smrti člověka, který se stal nezvěstný tím, že opustil své bydliště, nepodal o sobě zprávu a není o něm známo, kde se zdržuje, avšak nebyl za nezvěstného prohlášen (§ 74 odst. 1 o.z.), může být určen zpětně ke dni, který bude předcházet konci ochranné sedmileté doby.

 

Jelikož odvolací soud nesprávně vycházel ze závěru, že den, který se pokládá za den smrti, nemůže být určen zpětně před konec doby potřebné k prohlášení za mrtvého, a nezabýval se tím, zda lze v okolnostech projednávané věci určit den, který nezvěstný zřejmě nepřežil, je jeho právní posouzení neúplné a tudíž nesprávné. V tomto směru je nesprávné i rozhodnutí soudu I. stupně, který určil dnem, který se pokládá za den smrti, až den vyhlášení svého rozhodnutí.

 

Jelikož je dovoláním napadený rozsudek v rozsahu určení dne, který se pokládá za den smrti, z hlediska uplatněných dovolacích důvodů nesprávný a nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud tento rozsudek v odpovídajícím rozsahu a v akcesorických výrocích o nákladech řízení zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Protože důvody, pro které byl rozsudek odvolacího soudu zrušen, platí také na rozsudek soudu prvního stupně, Nejvyšší soud zrušil v tomto rozsahu i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně (Okresnímu soudu v Prostějově) v uvedeném rozsahu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).

 

 

Porušení autorskoprávních předpisů akademickým pracovníkem vysoké školy

 

Porušení autorskoprávních předpisů akademickým pracovníkem vysoké školy v souvislosti s předložením habilitační práce při habilitačním řízení na vysoké škole představuje porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci ve smyslu § 52 písm. g) zákoníku práce [„Zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď jen z těchto důvodů: … g) jsou-li u zaměstnance dány důvody, pro které by s ním zaměstnavatel mohl okamžitě zrušit pracovní poměr, nebo pro závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci; pro soustavné méně závažné porušování povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci je možné dát zaměstnanci výpověď, jestliže byl v době posledních 6 měsíců v souvislosti s porušením povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci písemně upozorněn na možnost výpovědi, …].

(podle rozsudku Nejvyššího soudu spisové značky 21 Cdo 34/2023, 21 Cdo 302/2023, ze dne 29. 6. 2023)

 

Z odůvodnění:

 

27. Předložil-li žalobce jako svoji habilitační práci do habilitačního řízení část monografie „Vybrané aspekty ekonomické bezpečnosti“, která nebyla výsledkem jeho tvůrčí činnosti (žalobce nebyl jejím autorem), učinil tak v rozporu se zákonem (srov. zejména § 11 a § 12 autorského zákona) a porušil tím povinnost vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci, neboť povinnost dodržovat autorský zákon při výkonu tvůrčí činnosti nepostrádá místní, časový, ale zejména věcný (vnitřní účelový) vztah k plnění závazků žalobce jako akademického pracovníka a prorektora vysoké školy plynoucích z pracovního poměru mezi ním a žalovanou. Závěr odvolacího soudu, že posouzení skutečnosti, zda žalobce porušil autorský zákon v rámci habilitačního řízení, není pro posouzení dané věci podstatné, neboť to nemá souvislost s výkonem práce žalobce a dodržováním povinností, které mu plynou z pracovního poměru, proto není správný.

 

28. Dovolací soud nesouhlasí ani se závěrem odvolacího soudu, že žalobce „svým neúspěšným habilitačním řízením“ nejednal v rozporu se zájmy zaměstnavatele, neboť „negativní výsledek … nemůže poškodit dobré jméno zaměstnavatele, ale zaměstnance“. Odvolací soud tu náležitě nebere v úvahu důvod neúspěchu žalobce v habilitačním řízení, kterým bylo neoprávněné užití díla jiné osoby žalobcem jako akademickým pracovníkem a prorektorem žalované, při němž žalobce nedostál své povinnosti dbát dobrého jména žalované jako vysoké školy, které tím mohlo být dotčeno.

 

31. Namítá-li dovolatelka, že odvolací soud „v průběhu odvolacího řízení neseznámil účastníky se svým právním názorem na posouzení porušení povinností plynoucích z autorského zákona ve vztahu k porušení povinností vyplývajících z právních předpisů, které se vztahují k žalobcem vykonávané práci“, v důsledku čehož je podle jejího názoru rozhodnutí odvolacího soudu překvapivé a zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, pak přehlíží, že rozhodnutí soudu může být pro účastníka překvapivé a nepředvídatelné jen tehdy, kdyby soud při svém rozhodování přihlížel k něčemu jinému, než co bylo tvrzeno nebo jinak vyšlo najevo za řízení před soudem prvního stupně nebo co za odvolacího řízení uplatnili účastníci, tedy, jinak řečeno, jen kdyby vzal v úvahu něco jiného, než co je známo také účastníkům řízení. Zákon (žádné ustanovení zákona) soudu neukládá, aby sdělil účastníkům svůj názor, jak věc hodlá rozhodnout, aby s nimi svůj zamýšlený názor (předem) konzultoval nebo aby jim umožnil uplatnit něco jiného pro případ, že by se ukázalo, že jejich dosavadní tvrzení nemohou vést k pro ně úspěšnému výsledku sporu (srov. např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2010, sp. zn. 21 Cdo 1037/2009, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2016, sp. zn. 21 Cdo 476/2015, který byl uveřejněn pod č. 136/2017 Sb. rozh. obč.). O takový případ, kdy lze rozhodnutí soudu považovat (pro účastníka) za překvapivé, se však v projednávané věci – jak je zřejmé z obsahu spisu – nejedná.