Účinky speciálního inhibitoria podle § 47 odst. (6) exeučního řádu vůči zástavnímu věřiteli

 

I. Smyslem institutů tzv. generálního a speciálního inhibitoria a exekuce jako takové je uspokojení vymáhané pohledávky, nákladů exekuce a nákladů exekuce na straně oprávněného, přičemž slouží k ochraně oprávněného, dalšího oprávněného, přihlášených či zajištěných věřitelů, nikoli však dalších osob či dokonce povinného.

Ustanovení § 47 odst. 6 exekučního řádu [„Majetek, který je postižen exekučním příkazem, nesmí povinný převést na jiného, zatížit ho nebo s ním jinak nakládat. Právní jednání, kterým povinný porušil tuto povinnost, je neplatné.“] je namístě vyložit, pokud jde o jeho adresáty, prostřednictvím logického výkladu a fortiori, konkrétně pak prostřednictvím argumentu „a maiori ad minus„, tedy platí–li zákaz pro povinného, musí platit i pro ty osoby, jež své právní postavení od povinného zprostředkovaně odvozují, tedy i pro zástavního věřitele s právem uspokojit se přímým smluvním prodejem zástavy. Současně nelze pominout, že právní úprava exekučního řízení pozici zajištěných věřitelů náležitě reflektuje tím, že jim přiznává privilegované postavení skrze právo na přednostní uspokojení při prodeji nemovitých věcí povinného podle ustanovení § 337c odst. 1 písm. d) o. s. ř. V poměru exekučního řízení ve vztahu k nemovité věci, na kterou je exekučním příkazem uvaleno speciální inhibitorium, tak privilegované postavení zástavního věřitele představuje speciální úpravu oproti obecnému právu uspokojit se přímým smluvním prodejem zástavy.

II. Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 29 ICdo 47/2013 v souvislosti se zpětným posouzením kupní smlouvy sjednané v rozporu se speciálním inhibitoriem shledal, že jelikož byla kupní smlouva uzavřena až po právní moci usnesení o zahájení exekuce, jelikož dále šlo o porušení zákazu nastaveného speciálním inhibitoriem dle § 47 odst. 6 exekučního řádu ve vztahu ke konkrétnímu způsobu provedení exekuce pro konkrétní majetek, a za poslední jelikož soudní exekutor ani oprávněný nebyli v žádném ohledu účastníky kupní smlouvy (jejími smluvními stranami nebo osobami, jež by převod odsouhlasili), přičemž oprávněným vymáhaná pohledávka (pro kterou byl exekuční příkaz vydán) nebyla v době uzavření kupní smlouvy uspokojena, byla kupní smlouva absolutně neplatná pro porušení speciálního inhibitoria ve smyslu § 47 odst. 6 exekučního řádu.

V nynějším případě byla kupní smlouva taktéž uzavřena až po právní moci usnesení o zahájení exekuce, resp. dokonce i po právní moci (doručení) exekučního příkazu, a realizací této kupní smlouvy nedošlo k uspokojení věřitelů v rámci daného konkrétního exekučního řízení, jelikož vedlejší účastník 1) jakožto zástavní věřitel nebyl oprávněným, v jehož prospěch byl vydán exekuční příkaz, od jehož právní moci obecné soudy odvozovaly účinnost speciálního inhibitoria. Za takové situace nebylo důvodů se od závěrů rozsudku sp. zn. 29 ICdo 47/2013 odchylovat. Právní jednání spočívající v nakládání s nemovitou věcí stiženou speciálním inhibitoriem tak bylo od počátku neplatné.

Jelikož absolutní neplatnost právního úkonu působí přímo ze zákona, dopadá ustanovení § 17 odst. 1 písm. d) katastrálního zákona [zákon č. 256/2013 Sb. – „(1) Ve vkladovém řízení katastrální úřad zkoumá u vkladové listiny, která je soukromou listinou, zda … d) účastník vkladového řízení není omezen právními předpisy v oprávnění nakládat s nemovitostí, … „] také na omezení v nakládání s nemovitými věcmi v důsledku speciálního inhibitoria.

(podle rozsudku Nejvyššího soudu spisové značky 24 Cdo 2755/2022, ze dne 28. 2. 2023)

 

 

Újma způsobená nepřiměřenou délkou zastaveného trestního stíhání

 

Ačkoliv skutečnost, že došlo k zastavení trestního stíhání z důvodu, že trest, ke kterému může trestní stíhání vést, je zcela bez významu vedle trestu, který již byl pro jiný trestný čin obviněnému uložen nebo který jej podle očekávání postihne, sama o sobě neznamená, že by význam takového řízení pro poškozeného byl natolik nízký, že přiměřeným zadostiučiněním za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou zastaveného trestního stíhání by mělo být zpravidla jen konstatování porušení práva na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Každou věc je třeba posuzovat dle individuálních okolností daného případu a řádně zhodnotit, jaký vliv mělo souběžně probíhající trestní stíhání či odsouzení na nejistotu poškozeného ohledně výsledku posuzovaného trestního řízení, neboť existence souběžného trestního stíhání, příp. již odsouzení, pro jinou, mnohem závažnější, trestnou činnost může v konkrétním případě vést k zásadnímu snížení významu posuzovaného trestního řízení pro poškozeného.

Při posuzování nároku na přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou zastaveného trestního stíhání není rozhodné, zda poškozený využil možnosti po takovém zastavení na projednání své trestní věci trvat či nikoliv, neboť skutečnost, z jakého důvodu došlo k zastavení trestního stíhání, není pro posouzení tohoto nároku, na rozdíl od nároku na náhradu škody způsobené rozhodnutím o vazbě, trestu nebo ochranném opatření (§ 9 a násl. OdpŠk), rozhodná. Zákonodárce v případě posuzovaného nároku nijak nerozlišuje nároky na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřeně dlouhým trestním stíháním podle jeho výsledku a ani v případě pravomocného odsouzení poškozeného tento nárok nevylučuje. Pouze judikatura v určitých případech uvedených výše dospěla k závěru, že u některých poškozených (kteří byli v posuzovaném trestním řízení uznáni vinnými ze spáchání trestného činu) je význam řízení natolik nízký, že zpravidla (pokud nenastanou další okolnosti jako průtahy a vícero pochybení v postupu orgánů činných v trestní řízení) postačuje poskytnout jim zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě. V případě zastavení trestního stíhání z důvodu, že trest, ke kterému může trestní stíhání vést, je zcela bez významu vedle trestu, který již byl pro jiný trestný čin obviněnému uložen nebo který jej podle očekávání postihne, však takové automatické snížení významu řízení pro poškozeného Nejvyšší soud nedovodil. V každém takovém případě však bude nezbytné zabývat se individuálními okolnostmi dané věci a vypořádat se s tím, zda s ohledem na paralelně probíhající závažnější trestní stíhání, příp. již odsouzení, nedošlo ke snížení významu posuzovaného trestního řízení pro žalobce, příp. v jakém rozsahu.

(podle rozsudku Nejvyššího soudu spisové značky 30 Cdo 998/2022, ze dne 10. 3. 2023)