Zproštění se povinnosti k náhradě škody ve smyslu § 2924 o. z.
I. Škodu způsobenou provozní činností hradí provozovatel bez ohledu na zavinění i na porušení právní povinnosti. Jde tedy o odpovědnost objektivní, avšak vzhledem k zakotvení liberačních důvodů nejde o odpovědnost absolutní. Na poškozeném je, aby prokázal, že mu vznikla újma (včetně její výše), že škůdce provozuje shora popsanou činnost a že mezi existencí (projevy) tohoto provozu a vznikem škody je příčinná souvislost. Prokáže-li poškozený tyto skutečnosti, je dána odpovědnost škůdce (z níž se může případně vyvinit).
K výkladu podmínek, za nichž může škůdce úspěšně uplatnit liberační důvod uvedený v druhé větě § 2924 o. z., tedy vynaložení veškeré péče, kterou lze rozumně požadovat, aby ke škodě nedošlo, plyne z důvodové zprávy k občanskému zákoníku, že výrazem „rozumně požadovat“ je vyjádřeno, že se nemají na mysli jen povinnosti ujednané ve smlouvě nebo stanovené právními předpisy, ale vše, co se v daném ohledu jeví s ohledem na povahu provozu jako racionální, tedy nikoli všechna myslitelná opatření, která jsou sice proveditelná, ale kladla by na provozovatele přepjaté požadavky. Provozovatel se zprostí odpovědnosti, prokáže-li, že si počínal s opatrností, jaká odpovídá dosažené úrovni poznání v daném oboru i obecné zkušenosti (tj. jako řádný a odborně způsobilý provozovatel). Druhá věta § 2924 o. z. patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. k normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Dovolací soud pak může úvahu odvolacího soudu o tom, v jakém rozsahu se škůdce zprostil odpovědnosti za škodu, přezkoumat pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti.
II. Nejvyšší soud považuje úvahy odvolacího soudu v posuzovaném případě za zjevně nepřiměřené a ztotožňuje se naopak s námitkami žalované, že si jako řádný a odborně způsobilý provozovatel prodejny potravin počínala. Odvolací soud vyšel ze zjištění, že úklid na úseku ovoce a zeleniny v den úrazu žalobkyně nebyl prováděn mechanicky v nejzazších dvouhodinových intervalech, jak měla žalovaná předepsáno pro své zaměstnance, ale že příslušná pracovnice tohoto úseku, která tam byla takřka nepřetržitě, prováděla úklid v případě potřeby okamžitě. Odvolací soud považoval tuto skutečnost za nepodstatnou s odůvodněním, že šlo o „neorganizovaný, nahodilý úklid, který v daném případě zjevně nesplnil svůj účel předejít vzniku újmy u zákazníka.“
K tomu Nejvyšší soud předně uvádí, že nelze přijatá opatření k předcházení škodám hodnotit jako nedostatečná jen proto, že ke škodě došlo, neboť v takovém případě by se provozovatel v podstatě nemohl své povinnosti k náhradě škody nikdy zprostit a tato povinnost by se stala absolutní.
I kdyby samotná formální organizační opatření přijatá žalovanou k zajištění úklidu nebyla dostatečná ke zproštění se povinnosti k náhradě škody ve smyslu § 2924 věta druhá o. z., podstatné je, jak skutečně si žalovaná (včetně jejích zaměstnanců) při předcházení škodě počínala, tedy i prováděním úklidu nad rámec časového rozvrhu podle konkrétní situace a potřeby udržet dostatečnou čistotu podlahy od zbytků zeleniny.
Z prokázaných okolností případu vyplývá, že občasnému výskytu odpadu z prodávané zeleniny na podlaze prodejny v daném úseku zjevně prakticky zabránit nelze, neboť jde o okolnost, která v posledku závisí na chování zákazníků, nikoli na chování pracovníků žalované. Po provozovateli daného způsobu prodeje ovoce a zeleniny lze rozumně požadovat, aby přijal odpovídající opatření k minimalizaci rizika z toho vyplývajícího. Jak v řízení vyšlo najevo, žalovaná taková opatření učinila. Vedle toho, že celá provozovna měla dostatečně kvalitní protiskluzovou podlahu, umístila žalovaná v daném úseku koš určený pro odhazování odpadu a příslušná pracovnice nacházející se v daném úseku prováděla úklid odpadu spadlého na zem podle aktuální potřeby. Po žalované pak nepochybně nelze rozumně požadovat, aby v každé minutě sledovala každého zákazníka, který nakupuje zeleninu, zda mu neupadne několik listů zeleniny.
(podle rozsudku Nejvyššího soudu spisové značky 25 Cdo 227/2024, ze dne 22. 8. 2024)
Následky opakovaného postoupení pohledávky více postupníkům
Podle § 1882 odst. 2 o. z., postoupil-li postupitel tutéž pohledávku několika osobám, je vůči dlužníku účinné to postoupení, o kterém se dozvěděl nejdříve. Účelem citovaného ustanovení je především ochrana dobré víry „postoupeného“ dlužníka. Postoupí-li věřitel svou pohledávku více osobám, stane se jejím věřitelem jen ten z postupníků, na kterého byla pohledávka převedena nejdříve. Na ostatní (pozdější) postupníky nemohl postupitel pro nedostatek dispozičního oprávnění pohledávku převést.
Novým věřitelem pohledávky se tedy stává první postupník, ve vztahu k dalším „postupníkům“ je smlouva o postoupení pohledávky platná, není ovšem schopna vyvolat ve sféře práva příslušné účinky, tedy převést pohledávku. Při opakovaném postoupení téže pohledávky se dlužník svého závazku zprostí i tehdy, vypořádá-li se po oznámení či prokázání cese s nepravým věřitelem, ve vztahu k němuž se o postoupení dozvěděl nejdříve.
O. z. obsahuje relativně ucelenou úpravu bezdůvodného obohacení. Na většinu případů dopadne buďto přímo jedna ze skutkových podstat definovaných v § 2991 odst. 2 o. z., nebo se na ni dá vztáhnout alespoň obecná klauzule bezdůvodného obohacení podle § 2991 odst. 1 o. z. Účinným splněním dluhu jiné osobě než (pravému) věřiteli získává příjemce plnění bezdůvodné obohacení na jeho úkor. V posuzovaném případě v pořadí druhá postupnice – nepravá věřitelka přijetím plnění od dlužníků upotřebila pohledávku, která náležela v pořadí první postupnici, jakožto pravé věřitelce. Jelikož o. z. tuto situaci výslovně neupravuje, je třeba ji podřadit pod generální klauzuli bezdůvodného obohacení § 2991 odst. 1 o. z.
Přestože v pořadí druhá postupnice má právo (resp. povinnost) plnění od dlužníků, kterým bylo postoupení pohledávky postupitelkou oznámeno, přijmout, není oprávněna (chybí jí již právní titul) si přijaté plnění ponechat. Ponechala-li si plnění, obohatila se bez spravedlivého důvodu, neboť právní důvod plnění sice existoval (postupní – rovněž platná – smlouva, kterou druhá postupnice uzavřela s postupitelkou), avšak na jeho základě nebyla pohledávka převedena, protože postupitelka (původní věřitelka) ji v době postoupení již nevlastnila.
Pokud jde o ochranu v pořadí druhé postupnice, má vůči postupitelce zřejmě práva z vad (nepřevedení pohledávky je vadou právní).
(podle rozsudku Nejvyššího soudu spisové značky 33 Cdo 1788/2023, ze dne 28. 8. 2024)