(Ne)mravná ujednání smlouvy o operativním leasingu

 

I. V projednávané věci účastnice označily uzavřenou Smlouvu jako smlouvu o nájmu movité věci a účel Smlouvy v ní i výslovně vyjádřily, a sice „…umožnit nájemci za úplatu časově omezené užívání určité movité věci – předmětu leasingu…“. S ohledem na účel vyjádřený ve Smlouvě, lze její označení považovat za správné, neboť přenechání věci k dočasnému užívání za úplatu je podstatným znakem smlouvy nájemní, která je upravena v § 2201 a násl. o. z. Pronajímatelka je podnikatelka (§ 420 a násl. o. z.) a předmětem nájmu je věc movitá, konkrétně dopravní prostředek, Smlouva proto splňuje také znaky podnikatelského pronájmu věcí movitých podle § 2316 o. z. a znaky nájmu dopravního prostředku podle § 2321 o. z.

Kromě podmínek, za jakých může nájemce předmět nájmu užívat, Smlouva obsahuje i další ujednání (o pojištění vozidla, silniční dani, poplatku za rádio, servisních nákladech, výměně pneumatik atd.), která zpravidla neodpovídají konkrétnímu smluvnímu typu (§ 1746 odst. 2 o. z.). V praxi jsou pak smlouvy obdobného typu běžně označovány jako operativní leasing.

Bezprostředním hospodářským cílem, pro který závazek vznikl, je tedy nájem (užívání vozidla za úplatu), to však automaticky neznamená, že jeho obsahem nemohou být i ujednání, která budou zakládat povinnosti pouze jedné ze stran.

II. Pro nájemní smlouvy bývá typické, že nemůže-li nájemce věc řádně užívat, má právo na přiměřenou slevu z nájemného, případně, nemůže-li ji užívat vůbec, má právo na jeho prominutí (srov. § 2208, § 2318 o. z.). Úprava nájmu je však v zásadě dispozitivní, a tedy nevylučuje, aby si smluvní strany upravily svá práva a povinnosti odlišně, včetně odpovědnosti pronajímatele za vady pronajaté věci.

Operativní leasing obecně přináší nájemci řadu výhod – okamžikem uzavření smlouvy může užívat vozidlo v hodnotě několika set tisíc korun, nemusí tudíž disponovat finanční částkou, kterou by jinak potřeboval na koupi takového vozidla, neplatí žádnou akontaci, odpadá mu administrativa spojená s koupí vozidla včetně jeho registrace a poté i s jeho prodejem či likvidací, může vozidlo používat po určitou (sjednanou) dobu a po skončení smlouvy má možnost změny. Všechny tyto výhody pak nepochybně mohou mít vliv na odpovědnost nájemce a jeho povinnosti, které mohou být dohodnuty „přísněji„ oproti zákonné úpravě, a/nebo na výši sjednaného nájemného. Případný rozpor s dobrými mravy tak nemůže být dovozován izolovaně pouze z jednoho ujednání, ale musí být posuzován společně s dalšími podmínkami smlouvy.

Jestliže tedy v projednávané věci nájemce Smlouvou získal výhody spojené s operativním leasingem, nelze považovat za nemravné, jestliže je pronajímatel „vykompenzoval„ ujednáním, které zakládá povinnost nájemce platit dohodnuté nájemné i po dobu, kdy nemůže předmět nájmu užívat.

Obdobně nelze považovat za nemravné ani ujednání o povinnosti nájemce v případě zániku smlouvy z důvodu prodlení nájemce s placením nájemného zaplatit pronajímateli tzv. propad ceny vozidla. Zásadně je totiž povinností nájemce při skončení nájmu odevzdat pronajatou věc ve stavu, v jakém byla v době, kdy ji převzal, s přihlédnutím k obvyklému opotřebení při řádném užívání (§ 2225 o. z.). Jestliže nájemce tuto smluvní povinnost poruší, má pronajímatel právo na náhradu škody (§ 2913 o. z.). Bylo-li vozidlo poškozeno při dopravní nehodě (byť nájemcem nezaviněné), nejde o obvyklé opotřebení, takže nájemce už uvedenou povinnost splnit nemůže. Ujednání, jímž se zaváže zaplatit pronajímateli v takovém případě rozdíl mezi účetní a skutečně dosaženou kupní cenou při prodeji vráceného vozidla, je tak ve své podstatě jakousi paušalizovanou náhradou škody.

(podle rozsudku Nejvyššího soudu spisové značky 26 Cdo 1067/2024, ze dne 28. 8. 2024)

 

 

Existence kauzy a její vyjádření ve smlouvě

 

Ustanovení § 1791 odst. 1 o. z. [„(1) Vzniku a trvání závazku nebrání, není-li vyjádřen důvod, na jehož základě má dlužník povinnost plnit; věřitel je však povinen prokázat důvod závazku. … (2) Jedná-li se o závazek z cenného papíru, věřitel důvod závazku neprokazuje, ledaže to zákon zvlášť stanoví.“] upravuje tzv. kauzu závazku. Obdobně obč. zák. v § 495 [„Platnosti závazku nebrání, není-li vyjádřen důvod, na základě kterého je dlužník povinen plnit. Věřitel je však povinen prokázat důvod závazku, s výjimkou cenných papírů hromadně vydaných nebo jiných cenných papírů, pro které je zákonem stanoveno, že věřitel tuto povinnost nemá.“] stanovil, že platnosti závazku nebrání, není-li vyjádřen důvod, na základě kterého je dlužník povinen plnit. Věřitel je však povinen prokázat důvod závazku, s výjimkou cenných papírů hromadně vydaných nebo jiných cenných papírů, pro které je zákonem stanoveno, že věřitel tuto povinnost nemá.

Výkladem kauzy závazku se v poměrech předchozí právní úpravy Nejvyšší soud zabýval např. v rozsudku sp. zn. 32 Cdo 626/2003, v němž mimo jiné dovodil, že důvodem (kauzou), na jehož základě je dlužník povinen plnit, se míní bezprostřední hospodářský cíl, pro který závazek vznikl. Tím může být např. darování, půjčka, náhrada škody apod. Nezáleží na motivu či pohnutce, která vedla k uzavření smlouvy, pokud se ovšem motiv nestal součástí obsahu smlouvy. Kauzu je třeba odlišovat od právního důvodu (titulu) závazku, kterým je smlouva nebo jiná právní skutečnost, na základě níž závazek vznikl a která zakládá práva a povinnosti stran (viz § 489 obč. zák.). Z hlediska existence kauzy jsou všechny závazky kauzální. Smlouvy a jednostranné právní úkony, které jsou důvodem vzniku závazků, kauzu obvykle vyjadřují, nebo je zřejmá ze samotné povahy závazku nebo jeho účelu. U nominátních smluv vyplývá přímo z pojmenování smlouvy (pokud je označení správné). Tím, že je kauza ve smlouvě vyjádřena, obsah smlouvy se konkretizuje tak, že ji lze podřadit pod určitý smluvní typ.

 

Z porovnání je zřejmé, že obě úpravy řeší podmínku existence kauzy v zásadě shodně – kauza nemusí být vyjádřena, musí však existovat. Ze závěrů judikatury vztahující se k výkladu tohoto pojmu přijaté za účinnosti předchozí právní úpravy lze proto vyjít i při aplikaci § 1791 odst. 1 o. z.

(podle rozsudku Nejvyššího soudu spisové značky 26 Cdo 1067/2024, ze dne 28. 8. 2024)