K vázanosti závěrem trestního rozsudku o spoluúčasti poškozeného
Soud rozhodující o žalobě poškozeného proti pojistiteli škůdce o pojistné plnění na náhradu újmy způsobené provozem vozidla není vázán závěrem trestního rozsudku o spoluúčasti poškozeného na vzniku újmy a je tuto otázku oprávněn a povinen posoudit sám, a to i v případě, že za účinnosti § 129 odst. 1 zákona č. 277/2009 Sb., o pojišťovnictví, ve znění účinném do 31. 3. 2024 byl pojistitel o trestním řízení informován a o možnosti účastnit se tohoto řízení byl orgánem činným v trestním řízení poučen, avšak této možnosti nevyužil.
(podle rozsudku Nejvyššího soudu spisové značky 25 Cdo 2298/2024, ze dne 13. 10. 2025)
Z odůvodnění:
9. K otázce vázanosti rozhodnutím vydaným v trestním řízení lze odkázat na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2000, sp. zn. 25 Cdo 562/99, nebo ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 25 Cdo 91/2010, (publikovaná jako i dále citovaná rozhodnutí na webové stránce Nejvyššího soudu), podle nichž je ve smyslu § 135 odst. 1 o. s. ř. pro následné občanskoprávní řízení závazně rozhodnuto, jaký skutek se stal, kdo jej spáchal, i to, jaká újma na zdraví byla tímto skutkem poškozenému způsobena, tedy i příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a újmou spočívající v ublížení na zdraví. Ani otázku zavinění pachatele (tj. úmyslného či nedbalostního jednání) nelze v občanskoprávním řízení přezkoumávat. Jestliže však okolnosti případu nasvědčují, že na vzniku škody se kromě pachatele trestného činu podílela svým spoluzaviněním i další osoba, vázanost trestním rozhodnutím se při zkoumání podmínek spoluodpovědnosti této osoby neuplatní.
10. Soud je v občanském soudním řízení vázán pouze výrokem rozhodnutí příslušného orgánu o tom, kdo a jaký trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt spáchal. Obecně tedy platí, že soud v občanském soudním řízení je vázán vždy rozhodnutím o tom, že byl spáchán trestný čin, přestupek či jiný správní delikt, a kdo jej spáchal, přičemž rozsah této vázanosti je dán tím, do jaké míry jsou znaky skutkové podstaty trestného činu či přestupku okolnostmi významnými pro rozhodnutí o náhradě škody. Rozhodnutí o tom, že byl spáchán dokonaný trestný čin (přestupek), neznamená vždy jen konstatování zaviněného protiprávního jednání určitého pachatele, ale i závěr o vzniku určité újmy, jakož i závěr o existenci příčinné souvislosti mezi protiprávním jednáním a zmíněnou újmou. Tato vázanost však nevylučuje posouzení, zda a nakolik se na vzniku újmy podílel i sám poškozený (srov. zejména rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2000, sp. zn. 25 Cdo 562/99, ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 25 Cdo 91/2010, ze dne 30. 11. 2022, sp. zn. 25 Cdo 2212/2021, a ze dne 28. 1. 2025, sp. zn. 25 Cdo 1019/2023, a odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2017, sp. zn. 25 Cdo 1689/2017, uveřejněného pod č. 130/2018 Sbírky soudních rozhodnutí stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dále jen „Sb. rozh. obč.“).
11. Podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2017, sp. zn. 25 Cdo 1689/2017, uveřejněného pod č. 130/2018 Sb. rozh. obč., jestliže soud v trestním (adhezním) řízení nepřizná zcela uplatněný nárok na náhradu škody z jakéhokoliv důvodu, například s poukazem na spoluzavinění poškozeného, a se zbytkem nároku odkáže poškozeného (pozůstalé uplatňující nárok na odškodnění za usmrcení osoby blízké) na řízení ve věcech občanskoprávních, nejde v tomto rozsahu o věc pravomocně rozsouzenou a lze ji v občanskoprávním řízení znovu projednat, aniž by soud v občanskoprávním řízení byl vázán závěrem trestního soudu o spoluzavinění poškozeného.
12. Ústavní soud pak ve svém nálezu ze dne 8. 3. 2012, sp. zn. I. ÚS 1424/09, uvedené judikatorní závěry dále doplnil o řešení otázky subjektivních mezí vázanosti civilního soudu trestními rozhodnutími, které je nutno posoudit se zřetelem k právu na spravedlivý proces. V této souvislosti Ústavní soud uvedl, že „součástí spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy je i právo na právní slyšení. Jeho obsahem je mj. právo činit skutkové přednesy a navrhovat důkazy k prokázání těchto tvrzení, jakož i oprávnění vyjádřit se k právní stránce věci. Byl-li žalovaný, proti němuž bylo vedeno trestní řízení, pravomocně shledán vinným, není vázanost civilního soudu odsuzujícím trestním rozsudkem s právem na právní slyšení nijak v rozporu, neboť žalovaný měl coby strana trestního řízení možnost vyjádřit se ke skutkové i právní stránce věci a navrhovat důkazy právě již v řízení trestním. Odlišná je však situace třetí osoby, která stranou trestního řízení nebyla, a z tohoto důvodu nemohla své právo na právní slyšení realizovat; pokud by jí měla být v civilním řízení uložena povinnost k plnění (např. proto, že jako zaměstnavatel má odpovídat za škodu nebo nemajetkovou újmu způsobenou jeho zaměstnancem odsouzeným v trestním řízení), aniž by v něm mohla v důsledku vázanosti soudu trestním rozsudkem činit skutkové přednesy a důkazní návrhy týkající se zejména zaviněného protiprávního jednání, vzniku škody a příčinné souvislosti, došlo by tím zjevně k zásahu do jejího práva na právní slyšení. Takové osobě by totiž byla uložena povinnost, aniž kdy měla příležitost vyjádřit se ke skutkové a právní stránce věci a činit důkazní návrhy. To je v právním státě nepřijatelné, a zjevně by mohlo být zdrojem věcně nesprávných či nespravedlivých rozhodnutí, popř. alespoň pocitu křivdy či nespravedlnosti vyvolané tím, že třetí osobě bylo upřeno právní slyšení. Právo na projednání věci v plném rozsahu v právě nastíněném smyslu nesmí být nikomu upřeno“. Vázanost soudu v civilním řízení trestním rozsudkem ve smyslu § 135 odst. 1 o. s. ř. se tak dle tohoto nálezu Ústavního soudu může prosadit jenom ve vztahu k osobám, které vystupovaly v trestním řízení, v němž měly možnost skutkově a právně argumentovat, jakož i činit důkazní návrhy (zvýraznil Nejvyšší soud). Vůči třetím osobám, které takovou možnost neměly, se vázanost civilního soudu trestním rozsudkem neuplatní, a není tedy vyloučeno provádět dokazování k těm okolnostem, které byly zjišťovány v trestním řízení a které jsou zároveň významné i pro soukromoprávní posouzení věci. Ke shodným závěrům dospěl Ústavní soud i v dalším svém nálezu ze dne 23. 10. 2012, sp. zn. II. ÚS 46/10.
13. Rovněž judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že pravomocný rozsudek ve sporu o náhradu škody mezi poškozeným a škůdcem je závazný pouze pro tyto (hlavní) účastníky řízení, které jeho vydání předcházelo, a netvoří překážku věci pravomocně rozsouzené pro spor, v němž poškozený či škůdce požaduje plnění vůči pojistiteli (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2009, sp. zn. 25 Cdo 800/2008, ze dne 15. 12. 2016, sp. zn. 23 Cdo 738/2015, a ze dne 23. 5. 2023, sp. zn. 25 Cdo 3850/2022).
14. Je sice pravda, že účelem povinného pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla a právní úpravy provedené zákonem č. 168/1999 Sb. je vytvořit předpoklady k úhradě škod způsobených provozem vozidel třetím osobám a zabezpečit oprávněné nároky těchto osob (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2018, sp. zn. 25 Cdo 3501/2018). Z toho však nelze dovozovat (jak činí soud prvního stupně), že škůdce má bez dalšího právo, aby to, k čemu byl zavázán rozsudkem trestního soudu, za něj plnila pojišťovna. Právo poškozeného na plnění vůči pojistiteli škůdce podle § 9 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb. je originárním právem založeným zvláštním právním předpisem, které – byť je odvozeno od právního vztahu mezi pojistitelem a pojištěným škůdcem – nemá povahu nároku na náhradu škody. Pojistitel se také nestává osobou odpovědnou za škodu namísto škůdce. Citované ustanovení dává poškozenému oprávnění uplatnit svůj nárok přímo proti pojistiteli toho, kdo mu odpovídá za škodu; to ovšem neznamená, že by do odpovědnostního vztahu mezi škůdcem a poškozeným nastoupil namísto škůdce jeho pojistitel, který není za vzniklou škodu odpovědný. Jeho povinností je pouze plnit za pojištěného, jestliže poškozený vůči němu uplatnil své právo na plnění. Mezi právem poškozeného na náhradu vzniklé škody proti škůdci a specifickým právem poškozeného na výplatu plnění za pojištěného škůdce (§ 9 odst. 1 citovaného zákona) je třeba důsledně rozlišovat. Plnění pojistitele poskytnuté poškozenému není plněním z titulu jeho odpovědnosti za škodu, neboť osobou odpovědnou za škodu způsobenou poškozenému je pojištěný. (Srov. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2007, sp. zn. 25 Cdo 113/2006, uveřejněného pod č. 93/2008 Sb. rozh. obč., dále rozsudek ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. 25 Cdo 5644/2017, nebo rozsudek ze dne 15. 12. 2020, sp. zn. 25 Cdo 3180/2020.) Pojistné plnění poskytované z pojištění odpovědnosti z provozu vozidla není neomezené a nehradí se z něj veškeré újmy, které poškozenému v důsledku škodní události vznikly, ale pouze nároky taxativně vypočtené v § 6 odst. 2 citovaného zákona, a to nejvýše do limitu pojistného plnění stanoveného v pojistné smlouvě (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. 25 Cdo 5644/2017). Z toho mimo jiné vyplývá, že pojistné plnění, k němuž je povinna pojišťovna, se nemusí vždy rovnat plnění, k němuž je povinen škůdce z titulu náhrady škody.
15. V řízení o žalobě pojištěného proti pojistiteli o pojistné plnění představované tím, co pojištěný škůdce podle pravomocného rozhodnutí vydaného v adhezním řízení zaplatil poškozenému na náhradu škody, je soud vázán jen výrokem o tom, že pojištěnému bylo pravomocným rozhodnutím soudu uloženo nahradit škodu. Otázku, zda je pojišťovna povinna toto plnění pojištěnému nahradit, je oprávněn a povinen posoudit sám (srov. dlouhodobě ustálenou judikaturu, např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2009, sp. zn. 25 Cdo 800/2008, ze dne 15. 12. 2016, sp. zn. 23 Cdo 738/2015, nebo ze dne 16. 4. 2024, sp. zn. 25 Cdo 774/2024). S ohledem na tuto ustálenou judikaturu, která nerozlišuje situace, kdy se pojišťovna účastnila trestního řízení a kdy nikoli, a se zřetelem na požadavek právní jistoty, legitimního očekávání a důvěry ve správnost aktů veřejné moci (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2019, sp. zn. IV.ÚS 3500/18, body 40 – 42, ze dne 11. 3. 2014, sp. zn. II.ÚS 1667/12, body 39 a 41, nebo ze dne 19. 11. 2013, sp. zn. II.ÚS 4754/12, body 26 a 27) Nejvyšší soud i v projednávané věci dovozuje, že je na místě učinit obdobný závěr.
16. Na uvedeném nemůže nic změnit ani odkaz odvolacího soudu na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2008, sp. zn. 25 Cdo 1338/2006, ve kterém dovolací soud dospěl k závěru, že soud rozhodující o tzv. postižním nároku pojišťovny, která plnila za pojištěného, jemuž byla pravomocným rozsudkem soudu v trestním řízení uložena povinnost k náhradě škody, není oprávněn posuzovat, zda a v jakém rozsahu je dána odpovědnost pojištěného za škodu. Toto rozhodnutí není na danou věc přiléhavé, neboť se týká postižního nároku pojistitele vůči pojištěnému a nikoli nároku poškozeného na plnění pojistitele. Především však v odkazované věci dovolací soud vyslovil závaznost ve vztahu ke škůdci, který byl jako obviněný účastníkem trestního řízení i účastníkem řízení o postižním nároku pojišťovny, a proto svou námitku o spoluzavinění další osoby měl a mohl uplatnit již v trestním řízení, kde soudy rozhodovaly o náhradě škody, nikoli až v rámci řízení o postižním nároku (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2024, sp. zn. 25 Cdo 774/2024, a ze dne 16. 10. 2024, sp. zn. 25 Cdo 1241/2024).
17. Tomuto závěru odpovídá i dovolatelkou citovaný nález Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. I. ÚS 3456/15, v němž kromě jiného Ústavní soud konstatuje, že výrok o povinnosti k náhradě újmy z adhezního řízení je v plném rozsahu závazný pouze pro stěžovatele jako pojištěného škůdce, a nikoliv již pro pojistitele, který nemá v adhezním řízení zákonem zakotveno žádné procesní postavení a nemá tak procesní prostředky, jak toto řízení ovlivnit. Mohou proto nastat a v praxi nastávají např. případy, kdy je pojistitelem vyplacena poškozenému jako pojistné plnění menší částka, než jaká je výše soudem přiznaného nároku na náhradu újmy vůči pojištěnému škůdci (srov. Kazda, P., Kazdová, K. Zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla: komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2016, s. 76). Také mohou nastat případy, kdy o výplatě pojistného plnění, resp. jeho výši bude veden s pojistitelem spor, zatímco plnění uložené výrokem soudu o povinnosti k náhradě újmy bude vůči pojištěnému již exekvovatelné.