Kritika dědice autorských práv významného umělce
I. Postavení dědice autorských práv po slavném a oblíbeném umělci, který sám umělcem není a do veřejné sféry vstoupil až po smrti svého otce v souvislosti s uplatňováním zděděných autorských práv, je specifické. Nejde o osobu primárně veřejně činnou, a samotná skutečnost, že se stal dědicem veřejně činné osoby, by sama o sobě nestačila k závěru, že je nucen snášet vyšší míru kritiky v rámci svobody projevu jiných osob.
II. V nyní projednávané věci však nelze přehlédnout, že dědicem požadovaný způsob zacházení s autorskými právy zasáhl jak do činnosti významného divadelního souboru, tak i do činnosti amatérských sdružení, která jsou jeho následovníky a která hrají divadelní hry, k nimž se vztahují autorská práva dědice. Kromě toho to byl sám dědic, kdo záležitosti spojené s výkonem autorských práv učinil předmětem veřejné debaty, neboť svůj pohled na to, jak s nimi má být nakládáno, jako první uveřejnil, čímž tzv. vstoupil do veřejného prostoru.
Pro posouzení povahy zásahu do osobnosti dědice je též významné, že žádný z předmětných novinových článků se nedotýká jeho rodinných poměrů a neřeší otázky soukromé sféry, která je samozřejmě chráněna. Nelze mu proto přisvědčit, že z hlediska obsahu článků je chráněn jako soukromá osoba před jakýmkoliv hodnotícím soudem. Je zřejmé, že jeho postavení v tomto ohledu sice není srovnatelné s osobami účastnými politického života či zastávajícími veřejné funkce, ani s umělci samotnými, nicméně není již ani běžnou soukromou osobou, která do veřejné sféry nevstoupila. Jeho ochrana před kritickými veřejně šířenými sděleními je tedy jednoznačně vyšší než u umělecky či dokonce politicky činných osob, není však natolik široká, aby jakýkoliv negativní komentář k jeho činnosti v uvedené sféře představoval neoprávněný zásah do jeho osobnostních práv. Způsob, kterým dědic přistoupil k výkonu zděděných autorských práv, může být oprávněně předmětem veřejné debaty, a kritické reakce nejsou sankcí za výkon jemu náležejících práv, neboť tato práva samy o sobě neomezují, pouze je komentují a hodnotí.
III. Svoboda projevu se vztahuje i na informace a myšlenky, které jsou „nepříjemné, šokující či znepokojující„. V kontextu projednávané věci je třeba dospět k závěru, že výrazy „mstivý minoritní dědic„, který „poškozuje otcovo dílo“ a „poškozuje pověst“ Divadla Járy Cimrmana, jež byly použity v jednom z článků, rámec přípustné kritiky vzhledem k postavení osoby dědice ve veřejné sféře nepřekračují. Nejde o výrazy vulgární, obscénní či hrubě urážlivé, jejichž primárním cílem by bylo hanobení a zneuctění dědice. Při zkoumání přiměřenosti zásahu je nezbytné vzít v úvahu celkový tón výroků i okolnosti případu, nelze posuzovat toliko vytržený výrok nebo větu.
IV. Dědici lze přisvědčit, že zejména článek, jehož obsah je vyjádřením názorů Zdeňka Svěráka, musí být z hlediska dopadu a působení navenek poměřován poněkud přísněji, neboť jeho autor je osobou s velkou společenskou i odbornou autoritou, takže jím sdělené informace jsou veřejností přijímány méně kriticky a je jim přikládána zvýšená věrohodnost. Posoudil-li odvolací soud míru jisté útočnosti argumentace v rámci tzv. filipiky ve spojení s použitím sice kritických, nikoliv však vulgárních a prvoplánově dehonestujících výrazů, tak, že z požadavků na uvážlivost takto exponovaného autora nevybočuje, postupoval podle obecných principů dovozených judikaturou vyšších soudů pro daný typ sporů.
(podle rozsudku Nejvyššího soudu spisové značky 25 Cdo 3277/2024, ze dne 23. 7. 2025)
Ke způsobilosti pasivně započítávané pohledávky k započtení
Jde-li o pasivně započítávanou pohledávku, předpokladem započtení proti jiné pohledávce je splnitelnost daného dluhu (§ 1982 odst. 1 o. z. ad fine), nikoli jeho splatnost. Splnitelnost dluhu je dána okamžikem, od kterého je dlužník oprávněn závazek splnit.
Povinnost nájemce platit nájemné vzniká zásadně účinností nájemní smlouvy (§ 2201 o. z.). Pro posouzení, zda žalobce mohl k započtení použít pohledávku z titulu nájemného a služeb za měsíce červen, červenec a srpen 2015, tudíž není podstatné, zda smluvní strany sjednaly možnost výpovědi s jednoměsíční výpovědní dobou či bez výpovědní doby, ani to, zda nájemné a služby za uvedené měsíce již byly splatné, podstatné je pouze to, zda (od kdy) byl nájemce oprávněn svůj dluh splnit. Odvolací soud měl proto vyložit předmětnou smlouvu o nájmu nebytových prostor, zejména její ustanovení o splatnosti nájemného, a posoudit, zda tam sjednaný čas plnění je časem plnění ve prospěch obou stran, ve prospěch dlužníka či ve prospěch věřitele a v závislosti na tom také, zda nájemce mohl nájemné za uvedené měsíce zaplatit předčasně. Bylo-li by tomu tak, šlo by o pohledávku splnitelnou a jejímu započtení by nic nebránilo.
(podle rozsudku Nejvyššího soudu spisové značky 26 Cdo 2846/2024, ze dne 23. 7. 2025)