K definici spotřebitele podle § 419 občanského zákoníku

Ze samotné definice spotřebitele, jímž podle § 419 o. z. je každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná, vyplývá, že spotřebitelem může být nejen nepodnikající fyzická osoba, ale též fyzická osoba – podnikatel, jedná-li mimo rámec své podnikatelské činnosti. Ustanovení na ochranu spotřebitele mají být aplikována i na vztahy, v nichž vystupuje fyzická osoba, jež má podnikatelské oprávnění, avšak v těchto vztazích se jako podnikatel nechová (srov. nález Ústavního soudu ze dne 10. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 1930/11). K ujednání omezujícímu či vylučujícímu práva spotřebitele na náhradu újmy se proto nepřihlíží i v případě, že s podnikatelem uzavřel smlouvu jiný podnikatel mimo rámec své podnikatelské činnosti.

(podle rozsudku Nejvyššího soudu spisové značky 25 Cdo 3497/2021, ze dne 15. 2. 2023)

K vázanosti nového pronajímatele ujednáním o započítávání nájemného

Nejvyšší soud se ve svých rozhodnutích při výkladu § 2221 o. z. přihlásil k dřívější ustálené soudní praxi ohledně výkladu obsahově shodného ustanovení § 680 odst. 2 obč. zák. Obě ustanovení upravují zvláštní případ právního nástupnictví (sukcese), s nímž je spojen přechod práv a povinností pronajímatele z nájemního vztahu na nabyvatele pronajaté věci přímo ze zákona (ex lege), nastane-li skutečnost, s níž zákon uvedený důsledek spojuje – tj. nabytí vlastnického práva k pronajaté věci.

Nabyvatel vstupuje do původního nájemního vztahu se všemi jeho základními obsahovými atributy, jakými jsou zejména předmět nájmu a práva a povinnosti subjektů daného vztahu vyplývající ze zákona, resp. z nájemní smlouvy, s výjimkou těch práv a povinností, která mají samostatný právní režim daný právním důvodem jejich vzniku (např. peněžité pohledávky a dluhy pronajímatele vzniklé za trvání původního nájemního vztahu). Smyslem tohoto právního nástupnictví je zajistit kontinuitu nájemního vztahu na straně pronajímatele pro případ změny vlastnictví k pronajaté věci; týká se práv a povinností typických pro nájemní vztah, tedy těch, jež tvoří jeho pojmové znaky. Proto na nového pronajímatele nepřecházejí závazky jeho právního předchůdce, které tento rámec přesahují. Ohledně práv a povinností příznačných pro nájem však platí, že právní nástupnictví se týká celého obsahu nájemního vztahu. Vztahuje se tedy nejen na jeho složky podstatné (např. způsob výpočtu nebo jiné určení výše nájemného), nýbrž i pravidelné (např. čas plnění nájemného), ale také vedlejší (nahodilé). Na nového pronajímatele tak mimo jiné přechází právo na nájemné za užívání pronajaté věci, jemuž odpovídá povinnost nájemce nájemné platit; povinnost nájemce přitom směřuje vůči novému pronajímateli (nabyvateli), nikoliv vůči jeho právnímu předchůdci.

Jakkoliv se pronajímatelé a nájemci, kteří měli vzájemné pohledávky, mohli v posuzované věci dohodnout o jejich (postupném) započítávání, nelze toto (nikoli běžné) ujednání považovat za právo či povinnost typickou pro nájemní vztah, nebo vyplývající z obsahu nájmu; na nového pronajímatele tak povinnosti z takové dohody o započtu úhrady nájemného nepřešly.

(podle rozsudku Nejvyššího soudu spisové značky 26 Cdo 1534/2022, ze dne 8. 2. 2023)