Promlčení práva na pojistné plnění z pojištění odpovědnosti
Účelem ustanovení § 635 odst. 2 o. z. [„Právo na pojistné plnění z pojištění odpovědnosti se promlčí nejpozději promlčením práva na náhradu škody nebo újmy, na kterou se pojištění vztahuje.“] je sjednocení konce promlčecí lhůty u práva na náhradu škody a práva na pojistné plnění z pojištění odpovědnosti. Má zamezit situacím, kdy může poškozený vymáhat pojistné plnění po pojišťovně, i když je nárok vůči pojištěnému škůdci promlčen. Z toho vyplývá, že závazek z pojištění odpovědnosti má akcesorickou povahu k povinnosti pojištěného nahradit vzniklou újmu, která je tudíž předpokladem vzniku práva na pojistné plnění z pojištění odpovědnosti. Právo na pojistné plnění se tak může promlčet dříve, než uplyne promlčecí lhůta stanovená v § 626 [„U práva na pojistné plnění počne promlčecí lhůta běžet za jeden rok od pojistné události. To platí i v případě, kdy poškozenému vzniklo přímé právo na pojistné plnění vůči pojistiteli, nebo v případě, kdy pojištěný uplatňuje vůči pojistiteli úhradu toho, co poškozenému poskytl při plnění povinnosti nahradit škodu nebo jinou újmu.“] a § 629 o. z. [„(1) Promlčecí lhůta trvá tři roky. … (2) Majetkové právo se promlčí nejpozději uplynutím deseti let ode dne, kdy dospělo, ledaže zákon zvlášť stanoví jinou promlčecí lhůtu.“], a to uplynutím subjektivní promlčecí lhůty k uplatnění práva na náhradu škody. Proto se soud při posouzení námitky promlčení pojistného plnění z pojištění odpovědnosti musí zabývat všemi okolnostmi rozhodnými pro její posouzení, tedy nejen z hlediska promlčecí lhůty podle § 626 o. z., ale i z hlediska počátku a běhu subjektivní promlčecí lhůty podle § 620 o. z. [„(1) Okolnosti rozhodné pro počátek běhu promlčecí lhůty u práva na náhradu škody zahrnují vědomost o škodě a osobě povinné k její náhradě. To platí obdobně i pro odčinění újmy. …(2) Okolnosti rozhodné pro počátek běhu promlčecí lhůty u práva na náhradu škody způsobené vadou výrobku podle § 2939 zahrnují vědomost o škodě, vadě a totožnosti výrobce.„], jež běží poškozenému vůči škůdci.
Při úvaze o promlčení práva na pojistné plnění je třeba vzít v úvahu především zvláštní ustanovení § 626 o. z. o počátku promlčecí lhůty k uplatnění tohoto práva. Při posouzení otázky, zda se promlčelo právo na náhradu škody nebo újmy, jehož promlčení limituje právo na pojistné plnění, je pak nutno přihlížet nejen k obecné úpravě délky a počátku promlčecí lhůty (§ 620 a § 629 o. z.), ale i ke zvláštní úpravě délky a počátku této lhůty obsažené v § 639 [„Uznal-li dlužník svůj dluh, promlčí se právo za deset let ode dne, kdy k uznání dluhu došlo. Určí-li však dlužník v uznání i dobu, do které splní, promlčí se právo za deset let od posledního dne určené doby.“] a § 640 o. z. [„Právo přiznané rozhodnutím orgánu veřejné moci se promlčí za deset let ode dne, kdy mělo být podle rozhodnutí plněno.“].
Z uvedeného vyplývá, že při posouzení promlčení práva na pojistné plnění z pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla ve smyslu § 635 odst. 2 o. z. je nutno přihlížet i k novému běhu promlčecích lhůt prodloužených na deset let v důsledku uznání dluhu osobou povinnou k náhradě škody (§ 639 o. z.) nebo v důsledku přiznání práva na náhradu škody pravomocným rozhodnutím orgánu veřejné moci (§ 640 o. z.).
(podle rozsudku Nejvyššího soudu spisové značky 25 Cdo 3850/2022, ze dne 23. 5. 2023)
Náhrada nákladů zdravotní pojišťovně zaměstnance
Okolností vylučující nárok zdravotní pojišťovny na náhradu podle ustanovení § 55 odst. 1 zákona o veřejném zdravotním pojištění či snižující výši náhrady může být i počínání pojištěnce, které mělo za následek vznik nákladů vynaložených na jeho ošetření a léčení nebo které se na tomto následku podílelo. Takové počínání pojištěnce nemusí být zaviněné a nemusí jít ani o porušení právní povinnosti na jeho straně. Uvedené platí i v případě pojištěnce, k jehož poškození zdraví, které mělo za následek vznik nákladů vynaložených na jeho ošetření a léčení, došlo pracovním úrazem [§ 380 odst. 1 (od 1. 10. 2015 potom § 271k odst. 1) zák. práce].
V této souvislosti se rozhodovací praxe dovolacího soudu ustálila na závěru, že rozsah odpovědnosti zaměstnavatele za škodu nebo nemajetkovou újmu vzniklou pracovním úrazem nemá žádný vliv na rozsah jeho povinnosti (jako třetí osoby) k náhradě vůči zdravotní pojišťovně podle ustanovení § 55 odst. 1 zákona o veřejném zdravotním pojištění. Významné tedy není, zda zaměstnanec, který pracovní úraz utrpěl, svým jednáním zaviněně porušil právní, nebo ostatní předpisy anebo pokyny k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci a zda s nimi byl řádně seznámen a jejich znalost a dodržování byly soustavně vyžadovány a kontrolovány, neboť tyto okolnosti jsou rozhodné pro posouzení, zda se zaměstnavatel zcela nebo zčásti zprostí povinnosti nahradit škodu nebo nemajetkovou újmu vzniklou pracovním úrazem zaměstnance podle ustanovení § 367 (od 1. 10. 2015 podle § 270) zák. práce, nikoli však pro stanovení rozsahu povinnosti zaměstnavatele jako třetí osoby k náhradě nákladů na hrazené služby vynaložených zdravotní pojišťovnou v souvislosti s péčí o jejího pojištěnce, který utrpěl pracovní úraz.
(podle rozsudku Nejvyššího soudu spisové značky 21 Cdo 619/2022, ze dne 24. 5. 2023)
Z odůvodnění:
Podle ustanovení § 55 odst. 1 zákona o veřejném zdravotním pojištění má příslušná zdravotní pojišťovna vůči třetí osobě právo na náhradu těch nákladů na hrazené služby, které vynaložila v důsledku zaviněného protiprávního jednání této třetí osoby vůči pojištěnci. Náhrada podle věty první je příjmem fondů zdravotní pojišťovny.
Zdravotní péče se osobám účastným zdravotního pojištění poskytuje zásadně bezplatně a pojištěný zdravotnickému zařízení platí pouze za ty zákonem vymezené výkony, které jsou poskytovány za plnou nebo částečnou úhradu. Za výkony zdravotní péče poskytované bez přímé finanční úhrady získává zdravotnické zařízení odpovídající úhradu od zdravotní pojišťovny, jejímž pojištěncem je ošetřovaný, který na výdaje zdravotního pojištění přispívá platbami pojistného (zákon č. 592/1992 Sb., o pojistném na všeobecné zdravotní pojištění, ve znění předpisů pozdějších). Ustanovení § 55 odst. 1 zákona o veřejném zdravotním pojištění upravuje právo zdravotní pojišťovny požadovat od třetí osoby, která jejímu pojištěnci zaviněně způsobila poškození na zdraví nebo smrt, náhradu nákladů vynaložených na jeho ošetření a léčení. Jde o originární právo založené zvláštním právním předpisem, které nemá povahu nároku na náhradu škody (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2015, sp. zn. 25 Cdo 1783/2015, a ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. 25 Cdo 3629/2015). Pojistitel se nestává osobou odpovědnou za škodu namísto škůdce a plnění pojistitele poskytnuté poškozenému není plněním z titulu jeho odpovědnosti za škodu, neboť osobou odpovědnou za škodu způsobenou poškozenému je pojištěný, resp. (v poměrech ustanovení § 55 odst. 1 zákona o veřejném zdravotním pojištění) škůdce, nýbrž jde o pojistné plnění (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2007, sp. zn. 25 Cdo 113/2006, ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 32 Cdo 4765/2010). Jsou-li splněny podmínky vymezené v § 55 zák. o veřejném zdravotním pojištění, má zdravotní pojišťovna regresní nárok na náhradu nákladů vynaložených na léčení svého zdravotního pojištěnce, a to proti škůdci.
Zákonným předpokladem vzniku nároku zdravotní pojišťovny podle ustanovení § 55 odst. 1 zákona o veřejném zdravotním pojištění je, že pojišťovna uhradila ze zdravotního pojištění náklady na služby poskytnuté svému pojištěnci, které vznikly jako důsledek zaviněného protiprávního jednání třetí osoby vůči němu. Povinnost zdravotní pojišťovny zaplatit svému smluvnímu zdravotnickému zařízení náklady na služby poskytnuté jejímu pojištěnci je plněním její zákonné povinnosti, která existuje bez ohledu na to, z jakého důvodu byla léčebná péče jejímu pojištěnci poskytnuta, zda šlo o léčení následků úrazu či jiného poškození zdraví způsobeného zaviněným protiprávním jednáním třetí osoby, nebo následkem jiné události. Ustanovení § 55 odst. 1 zákona o veřejném zdravotním pojištění zakládá zdravotní pojišťovně originární právo na plnění vůči třetí osobě spočívající v náhradě nákladů, které vynaložila na poskytnuté služby hrazené ze zdravotního pojištění, které vznikly v důsledku jejího zaviněného protiprávního jednání vůči pojištěnci zdravotní pojišťovny. Znamená to, že třetí osoba odpovídá zdravotní pojišťovně pouze v tom rozsahu, v jakém její zaviněné protiprávní jednání je v příčinné souvislosti s náklady vynaloženými na ošetření a léčení pojištěnce. V rozsahu, v němž se na vzniku těchto nákladů podílely jiné okolnosti nebo v jakém byl jejich vznik způsoben jednáním pojištěnce, třetí osobě vůči zdravotní pojišťovně povinnost k plnění podle ustanovení § 55 odst. 1 zákona o veřejném zdravotním pojištění nevzniká. Jestliže právo na plnění podle ustanovení§ 55 odst. 1 zákona o veřejném zdravotním pojištění zdravotní pojišťovně v určitém rozsahu vůbec nevzniklo, není k náhradě v tomto rozsahu nikdo povinen a ohledně této části nákladů vynaložených na poskytnuté služby hrazené ze zdravotního pojištění nelze ani nikomu uložit platební povinnost (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1113/2002, ze dne 24. 9. 2008, sp. zn. 25 Cdo 2625/2006, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1005/2003).
Okolností vylučující nárok zdravotní pojišťovny na náhradu podle ustanovení § 55 odst. 1 zákona o veřejném zdravotním pojištění či snižující výši náhrady může být – jak vyplývá z výše uvedeného – i počínání pojištěnce, které mělo za následek vznik nákladů vynaložených na jeho ošetření a léčení nebo které se na tomto následku podílelo. Takové počínání pojištěnce nemusí být zaviněné a nemusí jít ani o porušení právní povinnosti na jeho straně (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3552/2014, publikovaný pod č. 86/2017 Sb. rozh. obč.). Uvedené platí i v případě pojištěnce, k jehož poškození zdraví, které mělo za následek vznik nákladů vynaložených na jeho ošetření a léčení, došlo pracovním úrazem [§ 380 odst. 1 (od 1. 10. 2015 potom § 271k odst. 1) zák. práce].
V této souvislosti se rozhodovací praxe dovolacího soudu ustálila na závěru, že rozsah odpovědnosti zaměstnavatele za škodu nebo nemajetkovou újmu vzniklou pracovním úrazem nemá žádný vliv na rozsah jeho povinnosti (jako třetí osoby) k náhradě vůči zdravotní pojišťovně podle ustanovení § 55 odst. 1 zákona o veřejném zdravotním pojištění. Významné tedy není, zda zaměstnanec, který pracovní úraz utrpěl, svým jednáním zaviněně porušil právní, nebo ostatní předpisy anebo pokyny k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci a zda s nimi byl řádně seznámen a jejich znalost a dodržování byly soustavně vyžadovány a kontrolovány, neboť tyto okolnosti jsou rozhodné pro posouzení, zda se zaměstnavatel zcela nebo zčásti zprostí povinnosti nahradit škodu nebo nemajetkovou újmu vzniklou pracovním úrazem zaměstnance podle ustanovení § 367 (od 1. 10. 2015 podle § 270) zák. práce, nikoli však pro stanovení rozsahu povinnosti zaměstnavatele jako třetí osoby k náhradě nákladů na hrazené služby vynaložených zdravotní pojišťovnou v souvislosti s péčí o jejího pojištěnce, který utrpěl pracovní úraz (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2020, sp. zn. 21 Cdo 3845/2019).
Z uvedeného vyplývá, že při posuzování žalobkyní (zdravotní pojišťovnou) uplatněného nároku na plnění podle ustanovení § 55 odst. 1 zákona o veřejném zdravotním pojištění je nutné zjistit, v jakém rozsahu se na vynaložení nákladů na ošetření a léčení J. K. podílelo protiprávní jednání žalované (třetí osoby). Žalobkyně nemá proti žalované nárok na náhradu nákladů za hrazené (zdravotní) služby, které sice vynaložila na péči o svého pojištěnce J. K., avšak nebyly zapříčiněny jednáním žalované, neboť s takovou skutečností zákon nárok zdravotní pojišťovny vůči třetím osobám nespojuje. Znamená to, že žalovaná odpovídá žalobkyni pouze v tom rozsahu, v jakém její zaviněné protiprávní jednání je v příčinné souvislosti s náklady vynaloženými na ošetření a léčení J. K., jakožto následků jejího jednání.
V projednávané věci proto bylo pro rozhodnutí významné, zda a popřípadě v jakém rozsahu se na vzniku nákladů vynaložených žalobkyní na ošetření a léčení jejího pojištěnce a zaměstnance žalované J. K., k němuž došlo v důsledku poškození jeho zdraví pracovním úrazem, podílelo – vedle porušení povinností žalované zjištěného v rozhodnutí Oblastního inspektorátu práce pro Jihomoravský a Zlínský kraj ze dne 13. 7. 2015, č. j. 10816/9.30/15-11 [nevybavení zaměstnance bezpečnostním postrojem a lanem opatřeným tlumivkou (zachycovačem pádu) pro práci ve výškách], případně porušení povinnosti podle vnitřních předpisů žalované, směrnice Systém bezpečné práce pro provoz zdvihacích zařízení ze dne 23. 4. 2014 a směrnice Provozní bezpečnostní předpis pro práce ve výškách a nad volnou hloubkou ze dne 17. 4. 2014 [nezastavení práce ve výškách, resp. provozu zdvihacích zařízení v případě, že je ohrožena bezpečnost a zdraví zaměstnanců nebo majetek zaměstnavatele (neboť panovaly nepříznivé povětrnostní podmínky vlivem sněžení)] – jednání J. K. spočívající v tom, že v době úrazu (bezprostředně před pádem z výšky) stoupal na kontejner č. 2464 po žebříku umístěném na střeše kontejneru č. 2463, která byla zvýšeně kluzká v důsledku sněžení, aniž by byla zajištěna stabilita žebříku dalším zaměstnancem, popř. jiným vhodným způsobem (tedy stoupal na kontejner ze střechy jiného kontejneru přes zákaz stanovený vnitřním předpisem žalované), a že neměl pracovní oděv, pracovní obuv a helmu [v rozporu s ustanovením § 106 odst. 4 písm. d) zák. práce, které zaměstnancům ukládá povinnost používat při práci osobní ochranné pracovní prostředky], neboť v tomto rozsahu by povinnost žalované k náhradě nákladů podle ustanovení § 55 odst. 1 zákona o veřejném zdravotním pojištění nemohla být – jak vyplývá z výše uvedeného – dána. Významné zde potom není, zda J. K. tímto svým jednáním zaviněně porušil právní, nebo ostatní předpisy anebo pokyny k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci a zda s nimi byl řádně seznámen a jejich znalost a dodržování byly soustavně vyžadovány a kontrolovány.
Odvolací soud – veden nesprávným právním názorem (vyplývajícím z odůvodnění jeho rozsudku), že žalovaná je povinna k náhradě léčebných nákladů újmy způsobené pracovním úrazem J. K. ve stejném rozsahu, v jakém odpovídá za újmu vzniklou mu pracovním úrazem – náležitě nezkoumal všechny okolnosti, které v daném případě měly (mohly mít) vliv na vynaložení nákladů na ošetření a léčení pojištěnce, jestliže se nezabýval tím, zda (popřípadě v jakém rozsahu) se na vzniku těchto nákladů podílelo jednání J. K. spočívající v tom, že šplhal na žebřík bez zajištění jeho stability dalším zaměstnancem, popř. jiným vhodným způsobem, a že neměl pracovní oděv, pracovní obuv a helmu (zda by ke vzniku těchto nákladů došlo, kdyby stabilita žebříku byla řádně zajištěna a J. K. by ochranné pracovní pomůcky použil). Nesprávně naopak zohledňoval, že u žalované „byla tolerována praxe … že vazač břemen vstupoval na žebřík, aniž by tento byl zapřen jiným zaměstnancem„, a že žalovanou nebylo kontrolováno a vyžadováno dodržování předpisů pro zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci. Závěr odvolacího soudu o výlučné povinnosti žalované k náhradě podle § 55 zákona o veřejném zdravotním pojištění proto nemůže být (minimálně pro svou předčasnost) správný.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný. Protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud ve výrocích II, V a VI rovněž toto rozhodnutí a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně (Okresnímu soudu ve Zlíně) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).