Psychická kauzalita a škoda vzniklá při pronásledování pachatele deliktu
Psychickou kauzalitou je třeba rozumět situace, v nichž ke vzniku škody nedojde přímým působením fyzikálních sil nebo přírodních zákonů, ale kdy rozhodující článek v příčinném řetězci tvoří samostatné rozhodnutí člověka (zpravidla poškozeného), které je však podstatným způsobem navázáno na počínání škůdce.
Typickým příkladem psychické kauzality je škoda vzniklá při pronásledování pachatele deliktu. Ani odpovědnost pronásledovaného však nemůže být bezbřehá. Uplatní se zde korektiv tzv. výzvy (vyprovokování) k pronásledování. Toto kritérium vyžaduje, aby se pronásledovatel oprávněně cítil podnícen (nepostačí, pokud se nechá pouze fakticky strhnout, jeho reakce musí mít oporu v právu) k jednání, které ohrožuje (mimo jiné) i samotného pronásledovatele, a aby toto jednání bylo racionální a přiměřené. Jsou-li tyto podmínky splněny, je příčinná souvislost dána a poškozenému vzniká nárok na náhradu újmy. Újma přitom musí být pro prchajícího předvídatelná a současně musí újma představovat realizaci typického rizika pronásledování, tedy zvýšeného nebezpečí, které pronásledování přináší.
Mezi protiprávním jednáním řidiče, který neuposlechne ani opakované výzvy policie k zastavení a snaží se hlídce ujet riskantní jízdou při porušení pravidel silničního provozu, a škodou vzniklou havárií pronásledujícího policejního vozu proto za těchto okolností existuje vztah příčiny a následku.
Není však vyloučena případná spoluúčast pronásledovatele na vzniklé újmě. I v případě splnění podmínky vztahu příčinné souvislosti je možné hodnotit konkrétní poměr mezi velikostí podstupovaného rizika a důvodem pronásledování. Spoluúčast policejní hlídky však není dána jen tím, že řidič policejního vozidla při pronásledování překročil povolenou rychlost a do určité míry kopíroval riskantní styl jízdy prchajícího řidiče, bylo-li takové riziko ospravedlněno povahou zákroku a řidič policejního vozidla dbal potřebné opatrnosti.
(podle rozsudku Nejvyššího soudu spisové značky 25 Cdo 971/2025, ze dne 28. 5. 2026)
Vrácení plnění z neplatné smlouvy uzavřené v rozporu se zákonem
Smyslem a účelem zásady vyjádřené v ustanovení § 6 odst. 2 o. z. je, aby v právních vztazích byla chráněna poctivá strana proti nepoctivé, nikoliv postih stran nebo jedné z nich v situaci, kdy obě (všechny) jednají nepoctivě či protiprávně.
Vrácením plnění poskytnutého podle neplatné smlouvy právní úprava sleduje obnovení stavu, který tu byl před uzavřením této smlouvy (před plněním z ní). Právo na vrácení takového plnění (ať už v podobě naturální, nebo v náhradní peněžité podobě), které mají obě strany oboustranně zavazující smlouvy, je zákonným důsledkem neplatnosti smlouvy a nepředstavuje výhodu žádné z jejích stran. Uvedené platí bez ohledu na důvod neplatnosti smlouvy, tedy i v případě, že je smlouva neplatná pro rozpor se zákonem (§ 580 odst. 1 o. z.). Tím, že si strany takové smlouvy vydají vzájemně poskytnutá plnění, žádná z nich netěží (nemá výhodu) z toho, že uzavřela smlouvu, která odporuje zákonu, a neporušuje tím zákaz uvedený v ustanovení § 6 odst. 2 o. z.
(podle rozsudku Nejvyššího soudu spisové značky 21 Cdo 1761/2025, ze dne 27. 5. 2026)