K povinnosti SVJ obstarat opravy společných částí domu

I po 1. 1. 2014 je povinností společenství vlastníků jednotek v rámci zajištění správy domu obstarat i opravy jeho společných částí. Opravu společné části domu lze zásadně provést pouze tehdy, jestliže o tom rozhodne příslušný orgán společenství vlastníků. Pokud stanovy neurčí něco jiného, statutární orgán společenství vlastníků může rozhodnout o opravě nebo stavební úpravě společných částí nemovité věci, nepřevyšují–li náklady v jednotlivých případech částku 1 000 Kč v průměru na každou jednotku; tento limit neplatí, pokud se jedná o opravy způsobené havárií na společných částech (§ 13 odst. 2 nařízení vlády č. 366/2013 Sb.). V ostatních případech musí rozhodnout shromáždění vlastníků [§ 1208 písm. e) bod 2. o. z.].

Má-li společenství vlastníků v rámci správy domu zajistit „činnosti spojené s opravou společných částí„, musí učinit i takové kroky, aby shromáždění vlastníků mohlo o opravě rozhodnout. Vlastník jednotky sice může dát k takovému rozhodnutí podnět, nemůže se však (nemá-li více než čtvrtinu všech hlasů – § 1207 odst. 1 věta druhá o. z.) úspěšně domáhat toho, aby statutární orgán svolal shromáždění či aby na jeho program zařadil určitou záležitost. Informuje-li vlastník jednotky společenství vlastníků o vadě společných částí domu, je na společenství (jeho statutárním orgánu), aby v přiměřené lhůtě jeho informaci prověřilo, seznámilo s ní vlastníky jednotek a umožnilo jim o rozhodnout o případné opravě (či o dalším postupu), ať již hlasováním na svolaném shromáždění vlastníků nebo mimo něj (per rollam). Jestliže takto postupuje a shromáždění vlastníků následně navrženou opravu neschválí, nelze mu úspěšně vytýkat, že porušilo povinnost při správě domu tím, že nezajistilo opravu společných částí.

Neschválí–li shromáždění vlastníků navrženou opravu, lze jeho rozhodnutí přezkoumat pouze na základě žaloby přehlasovaného vlastníka jednotky v řízení podle § 1209 o. z.; v jiném řízení jej přezkoumávat nelze, a to ani jako otázku předběžnou (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 4567/2016, jehož závěry se uplatní i po 1. 7. 2020 s tím rozdílem, že po uvedeném datu soud může uspořádat poměry vlastníků jednotek podle slušného uvážení ve smyslu § 1209 odst. 2 o. z.). Jestliže v důsledku vady společných částí domu vzniká vlastníkovi jednotky újma, bude zpravidla splněna podmínka, že pro přezkum napadeného usnesení je dán důležitý důvod. Jelikož jde o úpravu speciální, je na vlastníku jednotky, aby se obrátil na soud s žalobou podle § 1209 o. z. Nevyužije-li této možnosti, ač bude mít takovou žalobu k dispozici, nemůže se úspěšně domáhat, aby společenství vlastníků byla uložena povinnost provést opravu společných částí, neboť by tím nepřípustně obcházel § 1209 o. z. Rozsudkem vydaným v řízení na uložení povinnosti provést opravu totiž nelze překonat či nahradit zamítavé usnesení shromáždění vlastníků.

Jiná situace ale nastane, jestliže společenství vlastníků neumožní vlastníkům jednotek o opravě rozhodnout, ať již proto, že nesvolá shromáždění vlastníků minimálně v zákonem stanovené lhůtě jedenkrát do roka, nebo proto, že nezařadí hlasování o opravě na pořad shromáždění (§ 1207 o. z.). I takovou nečinnost společenství vlastníků je třeba považovat za porušení povinnosti při správě domu, neboť nerozhodne-li shromáždění o opravě, nelze ji provést. Nečinnost společenství vlastníků ale nemůže jít k tíži vlastníka jednotky, který není oprávněn ke správě domu a nemá možnost, jak se domoci nápravy. Jestliže v důsledku vady společných částí domu vzniká vlastníkovi jednotky újma, pak v situaci, kdy nemá k dispozici žalobu podle § 1209 o. z., může se přímo proti společenství vlastníků domáhat, aby mu soud uložil povinnost provést opatření k odvrácení hrozící újmy. V soudní praxi přitom není pochyb, že jde o žalobu podle § 2903 odst. 2 o. z., pro jehož aplikaci musí být prokázáno, že v době rozhodování soudu existuje vážné ohrožení majetku žalobce nebo jiných hodnot.

Skutečnost, zda shromáždění vlastníků neschválilo opravu společných částí a zda vlastník jednotky jeho usnesení napadl žalobou podle § 1209 o. z., přitom soud zjišťuje ke dni vyhlášení rozhodnutí (§ 154 o. s. ř.).

(podle rozsudku Nejvyššího soudu spisové značky 26 Cdo 19/2024, ze dne 28. 5. 2024)

Uveřejňování zkreslujících informací o známých osobnostech

Žalovaná uvádí, že sami žalobci učinili některé skutečnosti ze svého soukromí předmětem veřejného zájmu tím, že se k nim dříve vyjadřovali, takže měla právo o nich informovat. K tomu dovolací soud podotýká, že je něco zcela jiného, pokud veřejně známá osoba poskytne například rozhovor, v němž uvede některé informace ze svého soukromého života a v souvislosti s tím udělí souhlas s pořízením fotografií své osoby či svého obydlí nebo za tímto účelem poskytne fotografie ze svého archivu, oproti situaci, kdy jsou takto poskytnuté informace záměrně zkreslovány, aby vzbudily ve čtenářích dojem, že daná osoba se nachází v krajně problematické situaci, a navíc je článek doplněn tajně pořízenými fotografiemi této osoby. Ve druhém uváděném případě se původce takového článku nemůže zaštiťovat veřejným zájmem na poskytování informací veřejnosti, když jeho zřejmým cílem je toliko podpořit prodej a čtenost příslušného periodika uveřejňováním nepravdivých a zkreslujících informací o známých osobnostech.

Ústavní soud ve své judikatuře konstantně zdůrazňuje, že vybočí–li publikované informace z mezí v demokratické společnosti obecně uznávaných pravidel slušnosti, ztrácí charakter korektního úsudku (zprávy, komentáře) a jako takový se zpravidla ocitá již mimo meze ústavní ochrany svobody projevu. Tuto ochranu tak nelze poskytnout informaci, pokud byla buď dominantně motivována touhou poškodit difamovanou osobu či pokud šiřitel sám informaci nevěřil anebo pokud ji poskytl bezohledně, aniž by se řádně staral o to, zda je či není pravdivá. Uvádí-li žalovaná, že nemohla nahradit fotografie, u nichž byl shledán zásah do osobnostních práv žalobců, jinými fotografiemi například z oficiálních akcí, nemůže to být v žádném případě důvod, který by ji opravňoval k pořízení předmětných snímků způsobem, který zvolila. Nic jí nebránilo v tom, aby žalobce požádala o vyjádření či rozhovor spojený s pořízením jejich fotografií. Pokud si však dovolatelka takový souhlas neopatřila, a přesto žalobce fotografovala, musela počítat s negativními následky v situaci, kdy pořízení snímků nelze podřadit pod žádnou ze zákonných licencí.

(podle usnesení Nejvyššího soudu spisové značky 25 Cdo 216/2023, ze dne 6. 6. 2024)