Navýšení odškodnění za ztížení společenského uplatnění podle vyhlášky č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění, ve znění účinném do 31.12. 2013

Při posuzování možnosti navýšení odškodnění za ztížení společenského uplatnění podle § 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění, ve znění účinném do 31.12. 2013, je třeba vnímat jako splněnou podmínku zvlášť výjimečného případu hodného mimořádného zřetele i tehdy, dojde-li v důsledku většího časového odstupu od konce účinnosti této vyhlášky k výraznému nepoměru mezi odškodněním, jež podle ní má být za ztížení společenského uplatnění přiznáno, a odškodněním, jež by bylo přiznáno ve stejném případě podle § 2958 o. z.

(podle rozsudku Nejvyššího soudu spisové značky 30 Cdo 1032/2023, ze dne 31. 5. 2024)

Modifikace základní částky náhrady za ztížení společenského uplatnění

I. Individuální přístup a zohlednění zvláštností každého jednotlivého případu při určení náhrady za ztížení společenského uplatnění předpokládá, že zjištěná částka základního ohodnocení bude modifikována některými dalšími okolnostmi, které již nemají medicínskou povahu, tedy jejich dopad do poměrů konkrétního poškozeného musí zvážit soud. Patří sem zejména věk poškozeného, intenzita jeho předchozího zapojení (ztráta skutečně výjimečné lepší budoucnosti) a důvody vyjmenované demonstrativně v § 2957 o. z. (některé z nich se týkají i poměrů škůdce).

Přihlédnutí k výjimečným okolnostem vyjmenovaným v § 2957 o. z. není možné pro jejich předpokládanou šíři a variabilitu vyjádřit konkrétními pojmy ani jim přiřazenými procentními pásmy, je proto ponecháno zcela na úvaze soudu s doporučením, aby po celkovém výsledném zvýšení beroucím v úvahu všechny tři zmíněné kategorie okolností odůvodňujících modifikaci základní částky náhrady nepřesahovala konečná náhrada její dvojnásobek. Doporučené omezení modifikace základní částky maximálně na dvojnásobek má své racionální opodstatnění a nesměřuje k zužování možností individuálního posouzení každého konkrétního případu. Smyslem je eliminovat subjektivismus a libovůli a přispět ke sjednocení soudní praxe a naplnění požadavku, aby v obdobných případech bylo poskytnuto srovnatelné odškodnění (§ 13 o. z.).

II. Poškozenému lze přisvědčit, že ani odvolacím soudem jinak správně provedená modifikace (s ohledem na věk a intenzitu předchozího zapojení) nevede k přiměřené výsledné částce náhrady, a to právě s ohledem na jím doložené vnímání těžkostí. Opomenuta totiž zůstala zejména mimořádná okolnost zvláštního zřetele hodná, jíž je obava poškozeného ze ztráty života či vážného poškození zdraví a s níž ustanovení § 2957 o. z. spojuje zvýšení náhrady nemajetkové újmy. Ostatně i Metodika k náhradě nemajetkové újmy na zdraví doporučuje k této okolnosti přihlédnout. Takovou okolností je právě situace, v níž se poškozený okamžitě po nehodě ocitl, neboť podle skutkových zjištění soudu čelil s těžce poraněnou pravou rukou kritické situaci hrozící vykrvácením, jen s vypětím zbytku sil se dokázal vymanit z havarovaného auta, vrátit se z lesa přes plot k dálnici a dovolat a dočkat se lékařské pomoci. Byl tedy v této době vystaven zcela výjimečné stresové situaci, kdy nemohl dohlédnout, jaké trvalé následky mu hrozí, a důvodně se po kritický časový úsek, než se mu dostalo první pomoci, mohl obávat ještě fatálnějších následků, než které ve výsledku nastaly. Jakkoliv je ztráta dominantní horní končetiny nepříznivá, důvodně se poškozený mohl domnívat, že nastane ještě horší stav, totiž že přijde o život. Tyto okolnosti svědčí pro další přiměřené zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění. Byť šlo o vjem trvající jen relativně krátkou dobu, byl spojen s hrozícími a nakonec nastalými trvalými zdravotními následky a jako doporučené modifikační kritérium má být zohledněn v částce náhrady za ztížení společenského uplatnění. Pro úplnost lze dodat, že část skutkového vymezení nároku poukazem na stres při následně prováděných zdravotnických výkonech spadá pod nárok na náhradu za bolest, který ovšem není předmětem tohoto řízení.

Vedle toho měl odvolací soud též dostatečný podklad pro zvýšení náhrady tkvící v tom, že nehledě na rozsáhlost aktivit poškozeného, drtivá většina z nich byla založena právě na rukodělné činnosti, takže ztráta dominantní horní končetiny je pro něj tíživější než pro osobu méně zručnou a zabývající se spíše duševní činností, ale rovněž i než pro průměrnou populaci. Právě proto musí být zohledněna okolnost, že poškozený je významně omezen či dokonce zcela vyřazen právě z většiny činností pro jeho životní styl rozhodujících, ačkoliv v celém spektru jiných činností, které pro něj neměly takový význam, je omezení nižší nebo dokonce žádné.

Je tudíž namístě modifikovat výši základní náhrady i pro oba uvedené momenty (obava ze ztráty života a zostřené vnímání ztráty dominantní horní končetiny) pro poškozeného zásadní, a to v souhrnu o dalších 30 %.

(podle rozsudku Nejvyššího soudu spisové značky 25 Cdo 3061/2023, ze dne 17. 5. 2024)