K použití úpravy neúměrného zkrácení na obchody s akciemi

 

Úprava neúměrného zkrácení v § 1793 odst. 1 o. z. [„Zaváží-li se strany k vzájemnému plnění a je-li plnění jedné ze stran v hrubém nepoměru k tomu, co poskytla druhá strana, může zkrácená strana požadovat zrušení smlouvy a navrácení všeho do původního stavu, ledaže jí druhá strana doplní, oč byla zkrácena, se zřetelem k ceně obvyklé v době a místě uzavření smlouvy. To neplatí, pokud se nepoměr vzájemných plnění zakládá na skutečnosti, o které druhá strana nevěděla ani vědět nemusela.“] nedopadá na obchody s akciemi bez ohledu na to, zda tyto akcie byly přijaty k obchodování na některém (evropském) regulovaném trhu.

Smyslem a účelem § 1793 odst. 2 o. z. [„Odstavec 1 se nepoužije pro případ nabytí na komoditní burze, při obchodu s investičním nástrojem podle jiného zákona, v dražbě či způsobem postaveným veřejné dražbě naroveň, ani pro případ sázky nebo hry, anebo při narovnání nebo novaci, pokud byly poctivě učiněny.“], jde-li o vyloučení investičních nástrojů z dopadu úpravy neúměrného krácení, je ochrana právní jistoty při obchodování na kapitálovém trhu (v nejširším smyslu tohoto pojmu). Obchodování s akciemi je svojí povahou vždy do jisté míry rizikové a začasté obsahuje prvky jisté míry spekulace, a to bez ohledu na to, zda k němu dochází na (evropském) regulovaném trhu či jinde. Dostatečnou ochranu před nepoctivým jednáním jedné ze stran poskytuje jak úprava § 580, § 583 a § 588 o. z. (neplatnost právního jednání pro rozpor se zákonem, pro omyl, resp. pro rozpor s dobrými mravy), tak i úprava lichvy v § 1796 o. z. [„Neplatná je smlouva, při jejímž uzavírání někdo zneužije tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení nebo lehkomyslnosti druhé strany a dá sobě nebo jinému slíbit či poskytnout plnění, jehož majetková hodnota je k vzájemnému plnění v hrubém nepoměru.“].

(podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR spisové značky 27 Cdo 451/2019, ze dne 16. 3. 2021)

 

 

Výjimka ze zákazu nabývání z majetkové podstaty podle § 295 odst. (3) insolvenčního zákona

 

Ustanovení § 295 odst. 3 věty první insolvenčního zákona [„Na návrh osob uvedených v odstavci 1 nebo v odstavci 2 písm. a) až e) a po vyjádření věřitelského výboru může insolvenční soud v odůvodněných případech povolit výjimku ze zákazu nabývání majetku z majetkové podstaty. Má-li k nabytí tohoto majetku dojít až po skončení konkursu, rozhodne o tomto návrhu insolvenční soud samostatně a tuto výjimku může v takovém případě povolit i osobám uvedeným v odstavci 2 písm. f) a g); proti jeho rozhodnutí může podat odvolání jen osoba, která návrh podala.“] patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Zákon výslovně nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet při posuzování otázky, zda povolit osobě uvedené v § 295 odst. 1 nebo odst. 2 písm. a) až e) insolvenčního zákona výjimku ze zákazu nabývání majetku z majetkové podstaty. Vyžaduje pouze, aby se vyjádřil věřitelský výbor (pro zástupce věřitelů platí ustanovení o věřitelském výboru obdobně). Vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu. Rozhodnutí o tom, zda jsou dány okolnosti odůvodňující povolení výjimky dle § 295 odst. 3 věty první insolvenčního zákona, je vždy třeba učinit po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy všechny rozhodné okolnosti případu.

Dovolatel se tedy mýlí, má-li za to, že okolnost, že osoba vyjmenovaná v § 295 odst. 1 nebo odst. 2 písm. a) až e) insolvenčního zákona nabízí při zpeněžování v konkursu nejvyšší cenu, má být automatickým důvodem pro udělení výjimky. Naopak, skutečnost, že majetek z majetkové podstaty dlužníka nabude ten, kdo za něj nabídne nejvyšší cenu, je základním pravidlem zpeněžování majetkové podstaty dlužníka. Kdyby mechanicky platilo, že majetek podstaty má být bez dalšího prodán zájemci nabízejícímu nejvyšší cenu, bylo by ustanovení § 295 insolvenčního zákona nadbytečné. V kontextu úvah o povolení výjimky tak nabídka nejvyšší ceny představuje (pouze) výchozí předpoklad pro udělení výjimky, ke kterému musí přistoupit zvážení dalších rozhodných okolností případu, mezi něž patří i stanovisko věřitelského výboru (zástupce věřitelů).

Vyjádření věřitelského výboru (nebo zástupce věřitelů) je jedinou konkrétní okolností, kterou insolvenční zákon zmiňuje v rámci hypotézy pravidla o udělení výjimky. Účel tohoto ustanovení je zřejmý – ekonomické důsledky (ne)udělení výjimky vždy nesou věřitelé. Proto právě jejich postoj nejlépe vystihuje výsledek proporčního testu posouzení možného vyššího výnosu zpeněžení na straně jedné a možného nespravedlivého výsledku zpeněžování (osoby navázané na dlužníka by znovu nabyly tentýž majetek, aniž byly zcela uhrazeny dluhy z jeho dřívějšího užívání) na straně druhé.

Konečně, pro každou výjimku platí, že má být uplatňována restriktivně, což v poměrech znění § 295 odst. 3 insolvenčního zákona vyjádřil zákonodárce tím, že výjimka má být udělena „v odůvodněných případech“, tedy že má existovat konkrétní důvod či důvody pro její udělení. Jestliže žádný takový důvod neexistuje, výjimka udělena být nemá.

(podle usnesení Nejvyššího soudu ČR senátní značky 29 NSČR 112/2019, ze dne 31. 3. 2021)