Počátek promlčecí lhůty u práva na úrok z prodlení

Při výkladu právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 judikatura dovozovala, že povinnost dlužníka platit úroky z prodlení nevzniká samostatně (nově) za každý den trvání prodlení, nýbrž jednorázově v den, kterým se dlužník ocitl v prodlení se splněním tohoto závazku. Tímto dnem počíná u dotčeného práva běžet promlčecí lhůta a jejím uplynutím se právo na úrok z prodlení promlčí jako celek.

Tento závěr rozhodovací praxe vyslovovala ve vztahu k promlčecí lhůtě podle § 101 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, jejíž počátek byl koncipován na objektivním principu. Lze však usuzovat, že samotnou změnou pojetí obecné promlčecí lhůty ve prospěch subjektivního přístupu není jeho použitelnost zcela vyloučena. Případný nedostatek znalosti věřitele totiž může počátek subjektivní promlčecí lhůty pouze odsunout k pozdějšímu momentu, kdy nositel práva nabude (skutečné nebo normativně konstruované) povědomí o relevantních okolnostech. I k započetí běhu obecné promlčecí lhůty dle § 619 a § 629 odst. 1 o. z. je ovšem v první řadě zapotřebí, aby věřitel své právo objektivně mohl uplatnit před orgány veřejné moci, tedy aby byla actio nata.

V případě úroku z prodlení přitom okamžik, kdy je věřitel objektivně s to své právo uplatnit před orgány veřejné moci, nemůže předcházet dni, kdy se dlužník dostává do prodlení se splněním peněžitého dluhu, z něhož se úrok počítá, neboť teprve tímto dnem právo na úrok z prodlení počíná vznikat. Jelikož za období předcházející prodlení dlužníka není věřitel oprávněn žádat úrok z prodlení, nelze tvrdit, že je s to uplatnit právo na úrok z prodlení před orgánem veřejné moci, a tudíž mu ohledně zmiňovaného oprávnění ani nemůže plynout promlčecí lhůta podle § 619 o. z.

(podle rozsudku Nejvyššího soudu spisové značky 28 Cdo 297/2023, ze dne 1. 6. 2023)

Aplikace zákona o realitním zprostředkování na trojstrannou rezervační smlouvu

V projednávaném případě zájemci o koupi nemovitostí vyhledaní realitním zprostředkovatelem uzavřeli se zprostředkovatelem a s vlastníky předmětných nemovitostí smlouvu označenou jako smlouva o rezervaci, v níž se realitní zprostředkovatel zavázal poskytnout zájemcům o nabytí vlastnického práva k nemovité věci (srov. § 11 a 12 zákona o realitním zprostředkování) realitní zprostředkování za úplatu [ve smyslu § 2 písm. b) zákona o realitním zprostředkování], kterou zájemci uhradili ve formě rezervačního poplatku. Posuzovaná smlouva je smlouvou o realitním zprostředkování [§ 2 písm. c) zákona o realitním zprostředkování].

Je tedy správný názor odvolacího soudu, že na posuzovanou smlouvu se vztahují ustanovení zákona o realitním zprostředkování, a to včetně jeho ustanovení § 14 zapovídajícího možnost uložení povinnosti zájemci, je-li spotřebitelem, uzavřít realitní smlouvu, popř. smlouvu o uzavření budoucí realitní smlouvy [§ 14 zákona č. 39/2020 Sb., o realitním zprostředkování a o změně souvisejících zákonů (zákon o realitním zprostředkování), zní: „Ve smlouvě o realitním zprostředkování nelze uložit zájemci, který je spotřebitelem, povinnost uzavřít realitní smlouvu nebo smlouvu o uzavření budoucí realitní smlouvy.“].

(podle rozsudku Nejvyššího soudu spisové značky 33 Cdo 1507/2022, ze dne 20. 6. 2023)