Výklad pojmu „dopravní obsluha„ ve vztahu k dodatkové tabulce E 13

Při výkladu pojmu „dopravní obsluha“ je nutné se ptát po účelu právní normy obsažené v příloze č. 6 k vyhlášce č. 294/2015 Sb., na niž odkazuje § 9 dané vyhlášky, a to s přihlédnutím k jejímu použití rozhodnému pro tuto věc, tj. ve spojení se značkou „Zákaz vjezdu všech motorových vozidel“.

Zákaz vjezdu všech motorových vozidel, jak vyplývá z označení dané značky, ale i jejího popisu v příloze č. 3 vyhlášky č. 294/2015 Sb., směřuje k tomu, aby do určité oblasti žádná vozidla nevjížděla. Použitím dodatkové tabulky „mimo dopravní obsluhy“ se však vyjadřuje zájem na tom, aby zákaz vjezdu vozidel nebyl absolutní, nýbrž byl ve výjimečných případech vjezd určitým vozidlům do dané oblasti povolen.

Zákaz vjezdu všech motorových vozidel s výjimkou dopravní obsluhy se v určitém místě stanoví zpravidla tehdy, pokud je zájem na tom, aby byl v dané oblasti snížen průjezd motorových vozidel, a to za účelem nižší hlučnosti, většího dopravního klidu a zčásti samozřejmě i bezpečnosti chodců v těchto místech. Výjimka ze zákazu vjezdu všech motorových vozidel, která se váže na dopravní obsluhu, tak předpokládá, že se i daná dopravní obsluha bude vztahovat k předmětné oblasti, do níž je jinak vjezd vozidel zakázán. Takový závěr odpovídá zásadě, že výjimky je třeba vykládat restriktivně, vyžaduje-li to jejich účel, zde zájem na tom, aby do dané oblasti žádná vozidla nevjížděla. Přijetí názoru dovolatele, že vozidlo taxislužby může do zákazu vjezdu vjet bez ohledu na to, zda v dané oblasti dopravní obsluhu pro konkrétního klienta zajišťuje, tj. zda jej nebo ji z této nebo do této oblasti dopravuje, by vedlo k rozšíření dané výjimky v rozporu se základním pravidlem, podle kterého do předmětné oblasti žádná vozidla vjíždět nesmějí. Z toho je patrné, že se názor dovolatele příčí jak účelu základního pravidla zákazu vjezdu všech vozidel, tak i z něj činěné výjimky ve prospěch dopravní obsluhy. Smyslem daného dopravního značení není zajistit některým účastníkům privilegované postavení, ale zajištění dopravní obslužnosti v daném místě.

(podle rozsudku Nejvyššího soudu spisové značky 30 Cdo 3677/2023, ze dne 27. 3. 2024)

Škoda způsobená zaplacením náhradního mýtného v Rakousku

Za používání označených rakouských silnic se platí buď mýto závislé na ujetých kilometrech, nebo mýto závislé na čase. Dlužníkem mýtného jsou jak řidič motorového vozidla, tak i (nejedná-li se o jednu a tutéž osobu) držitel registrace, tedy provozovatel vozidla (dopravce), kteří za jeho úhradu odpovídají společně a nerozdílně. Pro případy nesprávně zaplaceného mýtného mýtný řád stanoví náhradní mýtné, k jehož zaplacení jsou orgány dozoru nad mýtným, resp. orgány silničního dozoru oprávněny (nikoliv povinny) řidiče vyzvat při užití zpoplatněné trasy bez zaplacení mýtného. Náhradní mýtné, jak také vyplývá z jeho označení, má stále povahu mýtného, není tedy sankcí za spáchaný správní delikt, kterou představuje až pokuta uložená podle § 20 odst. 1 a 2 BStMG. Lze ho naopak označit za jakési beneficium, na které řidič ani držitel registrace nemá právo (srov. § 19 odst. 6 BStMG), neboť jeho zaplacením se lze vlastnímu potrestání za správní delikt v podobě uložení pokuty vyhnout. Výzvu k zaplacení náhradního mýtného orgány dozoru sice činí ve vztahu k řidiči motorového vozidla (držitel registrace, jedná-li se o odlišnou osobu od řidiče, v takovém případě zpravidla není členem osádky vozidla), avšak směřuje i k držiteli registrace, jestliže ten je (vedle řidiče) – jako dlužník mýtného – oprávněn výzvě vyhovět (srov. § 20 odst. 3 BStMG).

V projednávané věci musí být též bráno v úvahu, že mezi účastníky (žalobcem jako zaměstnancem a žalovanou jako zaměstnavatelem) v době výzvy k zaplacení náhradního mýtného a jeho zaplacení žalovanou existoval pracovní poměr, tedy základní pracovněprávní vztah, v němž se vykonává závislá práce. Jednou ze základních podmínek výkonu závislé práce v základním pracovněprávním vztahu je, že ji zaměstnanec vykonává na náklady zaměstnavatele, které nemohou být (přímo nebo nepřímo) na zaměstnance přenášeny. Způsobil–li však zaměstnanec zaviněným porušením pracovních povinností, že náklady zaměstnavatele vynakládané v souvislosti s výkonem závislé práce vzrostly, představuje navýšení těchto nákladů v poměrech zaměstnavatele škodu, za kterou zaměstnanec odpovídá podle ustanovení § 250 zák. práce. Mýtné za užívání silnic a dálnic (tuzemských či zahraničních) nepochybně představuje náklad, který je spojen s výkonem práce řidiče, kterou zaměstnanec pro zaměstnavatele v základním pracovněprávním vztahu vykonává, a jako takový jej proto v plném rozsahu nese zaměstnavatel. Tímto nákladem je (jak z jeho výše uvedené povahy vyplývá) i náhradní mýtné podle ustanovení § 19 BStMG; rozdíl mezi výší náhradního mýtného a výší běžného mýtného podle ustanovení § 2 BStMG však může představovat škodu, za kterou zaměstnanec (řidič) zaměstnavateli odpovídá podle ustanovení § 250 zák. práce.

Ø    Lze proto uzavřít, že zaměstnavatel zaplacením náhradního mýtného, k jehož zaplacení byl jeho zaměstnanec při výkonu práce řidiče vyzván příslušným orgánem dozoru podle ustanovení § 19 BStMG, hradil náklady závislé práce, a tudíž svůj závazek, nikoliv závazek zaměstnance; rozdíl mezi výší náhradního mýtného a výší běžného mýtného podle ustanovení § 2 BStMG může představovat škodu, za kterou zaměstnanec zaměstnavateli odpovídá podle ustanovení § 250 zák. práce.

(podle rozsudku Nejvyššího soudu spisové značky 21 Cdo 1181/2023, ze dne 12. 4. 2024)