30 Cdo 966/2023 – výše bolestného a náhrady za ZSU podle zákona o soudní rehabilitaci.

Výše bolestného a náhrady za ZSU podle zákona o soudní rehabilitaci

 

Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 3025/22, který se zabýval skutkově obdobnou věcí, tedy výší odškodnění za újmu na zdraví při neúspěšném pokusu občana bývalé NDR překonat státní hranici ČSSR do SRN dne 21. 7. 1989, při němž byl postřelen československými pohraničníky, a následně byl v roce 2019 rehabilitován podle § 33 odst. 2 zákona o soudní rehabilitaci, dospěl k závěru, že okolnosti, za nichž k poškození zdraví stěžovatele (postřelení pohraničníky při realizaci základního práva stěžovatele na svobodu pohybu) došlo, je třeba považovat za mimořádné, a to již z důvodu, že vyhláška č. 32/1965 Sb. byla vydána k odškodnění bolestného a ztížení společenského uplatnění při pracovních úrazech a nemocech z povolání, neboť stěžovatel musel minimálně násobně duševně více strádat s ohledem na důvodnou obavu o kvalitu jeho ošetření jako osoby, jež se dopustila deliktu politického charakteru, či na možnost dalšího právního i faktického postihu tehdejší vládnoucí mocí. Ústavní soud tudíž dospěl k závěru, že již z těchto důvodů nemůže být základní výše odškodnění stanovená vyhláškou č. 32/1965 Sb. přiměřená (jak to obecně vyžaduje § 2 citované vyhlášky) (viz bod 24 odůvodnění výše zmíněného nálezu).


Dále Ústavní soud zdůraznil, že o odškodnění mohl stěžovatel vzhledem k politickému charakteru jím spáchaného deliktu uvažovat nejdříve až po změně politických poměrů v Německu i v České republice, tedy někdy v průběhu 90. let minulého století. Ke skutečně reálnému a úspěšnému uplatnění odškodnění však byla nutná nejen existence pozitivního práva zakotvujícího hmotněprávní i procesněprávní nástroje, jak se takového nároku domoci, ale byla k tomu nutná též reálná změna společenské konstelace, tedy nutnost překonat zažitou a všudypřítomnou představu o nedotknutelnosti státní moci. V této souvislosti pak Ústavní soud rovněž připomněl, že teprve 24. 7. 2019 vydal Spolkový správní soud Spolkové republiky Německo rozsudek, sp. zn. BVerwG 8 C 1.19, v němž uzavřel, že opatření činěná tehdejší NDR omezující přechod hranice do SRN nelze hodnotit jen jako opatření směřující proti neurčitému počtu osob (tedy zejména proti všem obyvatelům NDR), ale i jako opatření směřující proti konkrétním jednotlivcům, kteří se pokoušeli státní hranici překonat, a že takoví jednotlivci musí být rehabilitováni, neboť uvedená opatření omezující přechod státní hranice nutno ve vztahu k nim hodnotit jako protiprávní. Ústavní soud tudíž dospěl k závěru, že stěžovateli nelze klást k tíži, že svá práva nehájil dříve s tím, že v takovém případě by poskytnuté odškodnění dle vyhlášky č. 32/1965 Sb. mělo mnohem větší reálnou hodnotu a tento časový odstup (byť jej nelze pominout) nemůže být při určení přiměřené výše odškodnění výlučně určující, což je další důvod, proč Ústavní soud nepovažoval částku vypočtenou dle vyhlášky č. 32/1965 Sb. za přiměřenou.


Z těchto důvodů tedy Ústavní soud nepovažoval přiznané odškodnění v jím řešeném případě vypočtené dle vyhlášky č. 32/1965 Sb. za přiměřené s tím, že obecné soudy nejsou podle čl. 95 odst. 1 Ústavy výkladem a contrario vázány podzákonným právním předpisem, a mohou vycházet z rámce daného vyhláškou č. 32/1965 Sb., ovšem v rozsahu, v němž by na základě této vyhlášky nemohly stěžovateli přiznat „přiměřené odškodnění“, ji nepoužijí. V této souvislosti Ústavní soud zdůraznil absenci systémových vazeb mezi rehabilitačními předpisy ve formě zákona, jímž se zákonodárce snažil alespoň částečně odčinit křivdy spáchané totalitní mocí, a prováděcími podzákonnými předpisy, které měly uvedené rehabilitační předpisy ve formě zákona provádět.


Obdobná situace je dána i v projednávaném případě, neboť k poškození zdraví žalobce došlo za srovnatelných okolností a žalobce byl rehabilitován rovněž až v roce 2019. Na tomto pak nic nemění skutečnost, že předmětem daného řízení je kromě bolestného (kde je požadavek přiměřenosti jeho výše stanoven § 2 odst. 1 vyhlášky č. 32/1965 Sb.) i odškodnění za ztížení společenského uplatnění, neboť i v případě tohoto nároku vyžaduje vyhláška č. 32/1965 Sb., aby toto odškodnění bylo přiměřené (§ 4 odst. 1 citované vyhlášky). Pokud tedy odvolací soud odůvodnil svůj závěr o tom, že není možné přiznat odškodnění ve vyšší než základní výši stanovené dle vyhlášky č. 32/1965 Sb. a nelze je tudíž navyšovat, neboť okolnosti případu nejsou mimořádné a samy o sobě zvýšení odškodnění neodůvodňují, a že nelze klást žalované k tíži, že žalobce, aniž by mu v tom bránila objektivní překážka, uplatnil nárok až po téměř 40 letech, je jeho právní posouzení otázky stanovení výše odškodnění nesprávné. Ve světle citované nálezové judikatury Ústavního soudu totiž Nejvyšší soud dospívá k závěru, že bylo na odvolacím soudu zabývat se tím, jaké odškodnění lze vzhledem k specifickým okolnostem daného případu považovat za přiměřené, což je základní pravidlo pro určení výše odškodnění dle vyhlášky č. 32/1965 Sb., a to s tím, že v souladu s čl. 95 odst. 1 Ústavy výkladem a contrario nejsou obecné soudy vázány podzákonným právním předpisem, kterým vyhláška č. 32/1965 Sb. je, a tudíž při respektování rámce daného touto vyhláškou mohou nepoužít ta její ustanovení, jež by bránila přiznání odškodnění ve výši přiměřené okolnostem případu.


(podle rozsudku Nejvyššího soudu spisové značky 30 Cdo 966/2023, ze dne 28. 11. 2023)