Doktrína tzv. ztráty šance

 

Velký senát civilního kolegia Nejvyššího soudu ve svém rozhodnutí odmítl povinnost nemocnice hradit újmu na zdraví pacienta jen na základě doktríny tzv. ztráty šance

 

Velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu zamítl dne 9. února 2022 dovolání pozůstalých po ženě, která v únoru 2011 zemřela v Nemocnici Jihlava při porodu císařským řezem. Potvrdil tak rozsudky soudů nižších instancí. Už prvoinstanční Okresní soud v Jihlavě na základě provedeného dokazování konstatoval, že žalovaná nemocnice postupovala non lege artis, nezjistila-li u rodičky během předchozí hospitalizace a vyšetření v prenatální poradně preeklampsii, což vedlo k tomu, že ji nehospitalizovala a těhotenství neukončila císařským řezem již o den dříve, než byla žena následně s úpornými bolestmi břicha na lůžkové oddělení přijata s diagnózou „rozvoj eklampsie a HELLP syndromu“, kdy se lékaři rozhodli těhotenství císařským řezem neprodleně ukončit. Ze znaleckých posudků ovšem vyplynulo, že hlavní příčinou smrti rodičky byla cévní malformace a její smrt byla neodvratitelná, neboť ke krvácení do centrálního nervového systému mohlo dojít i při případném dřívějším ukončení těhotenství, nebo dokonce i v klidu bez závažné příčiny. Ze znaleckého posudku Všeobecné fakultní nemocnice v Praze přitom vyplynulo, že šance na přežití pacientky při předčasném ukončení těhotenství císařským řezem o den dříve, by byla 50 %; postup žalované tak podle okresního soudu nebyl převažující příčinou smrti těhotné ženy, a není proto dána příčinná souvislost mezi jednáním žalované a újmou žalobců jako jeden z předpokladů odpovědnosti za škodu podle § 420 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. prosince 2013.

 

Krajský soud v Brně pak 7. listopadu 2019 potvrdil rozsudek prvního stupně v zamítavých výrocích ve věci samé, změnil jej jen ve výrocích o náhradě nákladů řízení.

 

Důvodnost svého dovolání proti rozsudku krajského soudu dovolatelé spatřovali v nesprávném právním posouzení otázky příčinné souvislosti. Trval-li odvolací soud na nutnosti splnění podmínky příčinné souvislosti mezi protiprávním jednáním a škodou s převažující pravděpodobností více než 50 %, neodpovídá takový závěr podle dovolatelů vyvíjející se tuzemské judikatuře, reprezentované zejména závěry Ústavního soudu, jakož ani vývoji judikatury v dalších evropských zemích. Při dřívějším ukončení gravidity, kdy v souladu se závěry znalců měla těhotná žena padesátiprocentní šanci na přežití, měl odvolací soud podle dovolatelů zohlednit tuto skutečnost a věc posoudit i z hlediska doktríny ztráty šance.

 

Velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu však dovolání zamítl s tím, že zavázat poskytovatele zdravotní péče k povinnosti hradit újmu na zdraví pacienta pouze na základě tzv. teorie ztráty šance, tj. bez dostatečně zřejmé souvislosti mezi jeho jednáním (či opomenutím) a škodlivým následkem, je v rozporu s ústavním pravidlem, že nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá. Na zavázání poskytovatele zdravotní péče k náhradě škody bez dostatečně zřejmé příčinné souvislosti jednání se škodlivým následkem coby jedné z podmínek obecné odpovědnosti ve smyslu § 420 občanského zákoníku, by bylo možné tedy pohlížet jako na ukládání povinnosti bez náležitého zákonného podkladu, vymykající se systémové koncepci institutu náhrady škody a přesouvající jej bez náležitého opodstatnění do roviny zcela hypotetické a spekulativní.

 

Velký senát civilního kolegia Nejvyššího soudu dále konstatoval, že osobnostní práva daného typu nepodléhají podle právní úpravy účinné do 31. prosince 2013 dědění, tudíž žalobci nemohli ani získat aktivní legitimaci k uplatnění takového nároku. Jinak řečeno, porušení povinnosti poskytovatele postupovat tzv. lege artis (§ 420 obč. zák.) může bez ohledu na to, zda ve výsledku došlo k újmě na zdraví, být zásahem do osobnostních práv pacienta odčinitelným nikoliv náhradou dílčích nároků vyjmenovaných v § 444 až 449 obč. zák., nýbrž přiměřeným zadostiučiněním podle § 13 obč. zák. Tento nárok nenáleží pozůstalým po zemřelém pacientovi.

 

Tříčlenný senát civilního kolegia Nejvyššího soudu ve věci původně rozhodl už 31. srpna 2020 v řízení sp. zn. 25 Cdo 1014/2020. Ústavní soud však nálezem ze dne 25. května 2021, sp. zn. IV. ÚS 3416/20, konstatoval, že Nejvyšší soud tímto svým původním rozhodnutím porušil ústavně zaručené právo stěžovatelů, kteří si podali ústavní stížnost, a to konkrétně právo na zákonného soudce. Ústavní soud v té souvislosti shledal, že pokud Nejvyšší soud ve stížností napadeném rozhodnutí dospěl k jinému právnímu závěru stran aplikovatelnosti ztráty šance, než jaké byly vysloveny v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2017, sp. zn. 30 Cdo 41/2017, měl věc podle § 20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, předložit velkému senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu. Po zrušení původního rozhodnutí (sp. zn. 25 Cdo 1014/2020) Ústavním soudem tak senát Nejvyššího soudu č. 25 věc velkému senátu předložil a tento velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia nyní ve věci sp. zn. 31 Cdo 2376/2021 de facto vydal rozhodnutí velmi podobné tomu předešlému.

 

Text 13 stránkového zamítavého rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 09.02. 2022 spisové značky 31 Cdo 2376/2021 je k dispozici v příloze.

 

Zdroj zprávy:

 

https://nsoud.cz/Judikatura/ns_web.nsf/web/Proverejnostamedia~TiskovezpravyNejvyssihosoudu~Velky_senat_civilniho_kolegia_Nejvyssiho_soudu_ve_svem_rozhodnuti_odmitl_povinnost_nemocnice_hradit_ujmu_na_zdravi_pacienta_jen_na_zaklade_doktriny_tzv__ztraty_sance~?open&lng=CZ