Vázání licence k výkonu sportovních aktivit na členství ve spolku

 

Stanovy spolku mohou činnost spolku, popř. účast na prospěchu z této činnosti plynoucího, omezit pouze na členy spolku, resp. určit, že na činnosti spolku se podílejí pouze jeho členové. Nemá–li činnost spolku charakter tzv. zákonného monopolu, tj. není-li spolek podle zákona jedinou osobou oprávněnou vykonávat určitou činnost, nebude zpravidla takové omezení možné považovat za porušení práva svobodně se sdružovat, konkrétně za nucení k účasti ve spolku ve smyslu § 215 odst. 1 o. z.

Osoba mající zájem účastnit se takové činnosti má totiž právo volby – buď může vstoupit do spolku, tj. stát se jeho členem, anebo může obdobnou činnost vykonávat sama, popř. ve spolupráci s jinými osobami, či za účasti v jiných spolcích, které za tím účelem založí, anebo do nichž vstoupí, popř. za účasti v jiných právnických osobách.

Promítnuto do poměrů projednávané věci to znamená, že Autoklubu České republiky („AKČR“) jako národní sportovní autoritě v rámci Mezinárodní automobilové federace („MAF“) a Mezinárodní federace motocyklistů („MFM“) v oblasti automobilových a motocyklových sportů na území České republiky nic nebránilo v tom, aby ve svých stanovách omezil účast na úkonech souvisejících s touto činností pouze na své členy, a to i jde–li o pravidla pro udílení licencí potřebných k organizaci sportovních soutěží pořádaných pod hlavičkami MAF a MFM na území České republiky, popř. k účasti na takových soutěžích. Chtějí–li osoby organizující automobilové nebo motocyklové soutěže, popř. účastnící se takových soutěží, využívat výhody spojené s mezinárodně uznávanými prestižními značkami MAF a MFM, je zcela legitimní požadavek, aby se staly členy spolku pověřeného těmito mezinárodními organizacemi výkonem národní sportovní autority. Nechtějí-li se navrhovatelé stát členy AKČR, nic jim nebrání v tom, aby na území České republiky sami, popř. ve spolupráci se třetími osobami, pořádali (anebo se jich účastnili) jiné automobilové nebo motocyklové soutěže, jež ovšem nebudou požívat výhod spojených se značkami MAF a MFM.

(podle usnesení Nejvyššího soudu spisové značky 27 Cdo 3842/2020, ze dne 8. 12. 2021)

 

 

Zbavení rodičovské odpovědnosti; názor rozumově vyspělého dítěte

 

I. Dosažení stavu, který je v souladu s nejlepším zájmem dítěte, je cílem veškerého rozhodování ve vztazích mezi rodiči a dětmi, přičemž participační právo (právo být slyšeno v řízení) dítěte poskytuje způsob, jakým lze tohoto cíle dosáhnout. V daném případě proto nelze přehlédnout zcela jednoznačný, celkově odmítavý postoj syna matce, který je dlouhodobě ustálený a neměnný a vychází z objektivně negativních zkušeností. Pro nerespektování takového, zcela vyhraněného názoru nezletilého dítěte, které se svým věkem již blíží dospělosti, proto musí být dány závažné důvody mající původ ve vyvažování zájmů dítěte a rodičů, případně ve svébytných podmínkách konkrétní situace.

II. Změna postoje rodiče ke svému životu a k nezletilému – na kterou lze v době rozhodování soudu spolehlivě usuzovat – může převážit nad důsledky jeho chování v minulosti. Je však třeba pečlivě vážit, jak se negativní postoje opravňující soud zbavit dotčeného rodiče jeho rodičovské odpovědnosti promítají do jeho současných postojů, jinými slovy, v jaké míře minulost utváří přítomnost takového rodiče. Z uvedeného vyplývá, že musí jít o takovou změnu postoje rodiče ke svému životu a k nezletilému dítěti, „na kterou lze v době rozhodování soudu spolehlivě usuzovat„, a zároveň tato změna musí být způsobilá napravit důsledky chování rodiče v minulosti.

Jako zásadní se v projednávané věci jeví skutečnost, že dlouhodobé závadné chování matky mělo na její vzájemný vztah s oběma nezletilými dětmi zcela destrukční vliv. Veškeré (citové a jiné) vazby byly zpřetrhány především její vinou (nebylo zjištěno, že by otec aktivně přispíval k odtržení matky od dětí), po mnoho let neudělala nic, čím by situaci zvrátila. U staršího syna byly tyto vazby zpřetrhány na vědomé úrovni, syn z vlastní vůle odmítá jakýkoliv (i písemný) kontakt s matkou, nepovažuje ji za součást své rodiny a trápí se tím, že mu ublížila a nesnažila se již dříve situaci napravit. Za svou matku považuje družku otce, kterou má rád a která „se o ně moc hezky stará„. Dcera matku vůbec nezná, za svou skutečnou matku taktéž považuje družku otce, k níž má citový vztah a která pro ni zůstane důležitější osobou, i kdyby byla v odpovídajícím věku seznámena s existencí matky. Za této situace změna postoje matky již jen stěží může napravit důsledky jejího chování v minulosti. Dovolací soud zde souhlasí s názorem odvolacího soudu, že s ohledem na všechny okolnosti projednávané věci „je důsledek matčina chování a zanedbávání rodičovské odpovědnosti v současné době již nevratný, a to i v případě, že by matka začala projevovat skutečný zájem„.

(podle rozsudku Nejvyššího soudu spisové značky 24 Cdo 4217/2019, ze dne 27. 10. 2021)