Odstoupení zaměstnavatele od konkurenční doložky bez uvedení důvodu

 

I. Velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu uzavírá, že v souladu s nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 5. 2021, sp. zn. II. ÚS 1889/19, je závěr, že s ohledem na její povahu, jakožto synallagmatického právního vztahu sloužícího primárně k ochraně práv a zájmů zaměstnavatele, může zaměstnavatel od konkurenční doložky po dobu trvání pracovního poměru zaměstnance odstoupit i na základě smluvního ujednání, podle kterého je zaměstnavatel v uvedené době oprávněn od konkurenční doložky odstoupit bez uvedení důvodu nebo z jakéhokoliv důvodu, popřípadě i na základě jinak obdobně sjednané možnosti odstoupení. V řízení, v němž se zaměstnanec po zaměstnavateli domáhá zaplacení peněžitého vyrovnání z konkurenční doložky, je však soud povinen poskytnout ochranu základním právům a legitimním zájmům zaměstnance, prokáže-li se, že zaměstnavatel jednal svévolně nebo zneužil své smluvně zakotvené možnosti odstoupit od konkurenční doložky.

II. Smluvnímu ujednání, podle kterého je zaměstnavatel po dobu trvání pracovního poměru oprávněn odstoupit od konkurenční doložky bez uvedení důvodu nebo z jakéhokoliv důvodu, odpovídá (představuje obdobně sjednanou možnost odstoupení) i v projednávané věci účastníky sjednaná možnost zaměstnavatelky v uvedené době od konkurenční doložky odstoupit, jestliže „podle svého volného uvážení dojde k závěru, že vzhledem k hodnotě informací, poznatků, znalostí pracovních a technologických postupů, které zaměstnanec získal v zaměstnání u zaměstnavatele či jinak, by nebylo přiměřené a/nebo účelné, aby zaměstnavatel vůči zaměstnanci sjednaný zákaz konkurence vynucoval či na něm trval a hradil mu sjednané peněžité vyrovnání„. Slouží-li konkurenční doložka primárně k ochraně práv a zájmů zaměstnavatele, je v souladu s tímto jejím účelem, sjednali-li účastníci možnost zaměstnavatelky posoudit, zda zaměstnanec v průběhu svého zaměstnání u zaměstnavatelky získal informace, poznatky, znalosti pracovních a technologických postupů, které mají povahu obchodního tajemství nebo které jsou takového charakteru, že jsou (s ohledem na jejich povahu, rozsah či aktuálnost) způsobilé zjednat konkurenčnímu podnikateli v hospodářské soutěži výraznou výhodu a tím závažným způsobem ztížit činnost zaměstnavatelky. Skutečnost, zda úvaha zaměstnavatelky, že zaměstnanec takové informace a poznatky nezískal, byla s ohledem na všechny okolnosti správná, není z hlediska posouzení platnosti právního jednání zaměstnavatelky, jímž od konkurenční doložky odstoupila, významná; sjednaná možnost odstoupení ponechává volné úvaze zaměstnavatelky, zda se bude potenciálnímu konkurenčnímu střetu zájmů mezi zaměstnavatelkou a zaměstnancem, k němuž by mohlo po skončení pracovního poměru účastníků dojít zneužitím informací a poznatků nabytých zaměstnancem v souvislosti s výkonem zaměstnání, konkurenční doložkou bránit. Soud prvního stupně tedy správně poznamenal, že „nemůže soud rozhodnout tak, aby zaměstnavateli de facto nařídil povinnost své ‚obchodní tajemství‘ konkurenční doložkou chránit“.

Z hlediska platnosti učiněného odstoupení je tedy významné, zda zaměstnavatelka s ohledem na všechny významné okolnosti (jejichž příkladmý výčet Ústavní soud učinil) jednala svévolně nebo své smluvně zakotvené možnosti odstoupit od konkurenční doložky zneužila. Výsledné posouzení přitom nemůže být jen jakýmsi aritmetickým průměrem zvažovaných okolností, neboť některým okolnostem musí být s ohledem na konkrétní zvláštnosti projednávané věci připisován větší význam než ostatním.

(podle rozsudku Nejvyššího soudu spisové značky 31 Cdo 2955/2023, ze dne 13. 12.2023)

 

 

Posouzení přiměřenosti délky řízení podle zákona o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci

 

V nálezu sp. zn. I. ÚS 1154/20 Ústavní soud zdůraznil, že do celkové délky původního řízení pro účely odškodnění nemajetkové újmy za nesprávný úřední postup, který by ve smyslu čl. 36 odst. 3 Listiny a § 13 OdpŠk mohla jeho nepřiměřená délka představovat, nelze zahrnout i dobu, po kterou běželo řízení před ESLP. Česká republika nemůže nést odpovědnost za délku řízení před Evropským soudem pro lidská práva.

Skutečnost, že řízení před ESLP není součástí řízení před českými soudy pro účely posouzení přiměřenosti délky řízení podle OdpŠk však nevylučuje, že podle výsledku řízení před ESLP dojde k pokračování posuzovaného řízení. Dle výše uvedeného nálezu je tomu tak v případě, kdy na základě rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva dojde k obnově řízení před Ústavním soudem podle ustanovení § 119 zákona o Ústavním soudu. Takovou obnovou dojde pro účely posouzení přiměřenosti délky řízení podle OdpŠk ke znovuotevření řízení před českými soudy z důvodu pochybení rozhodujících orgánů (konstatovaného ESLP).

Z právě uvedeného se tedy podává, že řízení před českými soudy je pro účely posouzení přiměřenosti jeho délky podle § 13 OdpŠk uzavřeno nejpozději rozhodnutím o odmítnutí nebo zamítnutí ústavní stížnosti vůči rozhodnutí, jímž se toto řízení končí. Pozdější řízení před ESLP za žádných okolností není jeho součástí. K pokračování řízení před českými soudy dojde jen v případě, že Ústavní soud povolil obnovu řízení o odmítnutí nebo zamítnutí ústavní stížnosti podle ustanovení § 119 zákona o Ústavním soudu. Z toho plyne, že za součást řízení před českými soudy nelze pokládat ani úkony orgánů veřejné moci, jimiž pod vlivem řízení uskutečňovaného před ESLP o své vůli nebo po dohodě s účastníkem poskytnou účastníku finanční prostředky na vyrovnání újmy způsobené údajně nepřiměřeně dlouhým řízením. Nelze totiž odestát, že řízení je ukončeno, dokud přetrvávají účinky rozhodnutí odmítnutí nebo zamítnutí ústavní stížnosti.

Výše uvedeným závěrům odpovídá i usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 4. 2022, sp. zn. Pl. ÚS 8/22. V něm Ústavní soud došel v právě posuzované věci k závěru, že rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva o vyškrtnutí stížnosti ze seznamu případů podle čl. 37 odst. 1 písm. c) Úmluvy není rozhodnutím, kterým bylo shledáno, že zásahem orgánu veřejné moci bylo v rozporu s mezinárodní smlouvou porušeno lidské právo nebo základní svoboda. Takovéto rozhodnutí proto nezakládá důvod obnovy řízení před Ústavním soudem podle ustanovení § 119 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.

(podle rozsudku Nejvyššího soudu spisové značky 30 Cdo 2106/2023, ze dne 3. 10. 2023)