Počátek běhu promlčecí lhůty při splatnosti závislé na vůli věřitele

 

Vznikne-li věřiteli podle smlouvy právo požadovat úhradu dohodnuté ceny plnění, přičemž doba, kdy má dlužník splnit dluh, je ve smlouvě stanovena jen tak, že podkladem pro úhradu dohodnuté ceny plnění je faktura vystavená věřitelem, jejíž splatnost se sjednává v délce 14 dnů od jejího doručení dlužníku, pak jde ve smyslu § 1958 odst. 2 o. z. [„Neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.“] o situaci, kdy si strany neujednaly, kdy má dlužník splnit dluh a kdy určení doby splnění dluhu je ponecháno na vůli věřitele. Ten může určit dobu splnění dluhu tím, že požádá o jeho zaplacení „ihned“ poté, co mu vznikne právo požadovat úhradu dohodnuté ceny plnění a dlužník je povinen splnit dluh ve lhůtě „bez zbytečného odkladu“ počítané od této žádosti. Marným uplynutím této lhůty se peněžitý dluh stává splatným (dospělým).

Okolnostmi rozhodnými pro počátek běhu promlčecí lhůty jsou v takovém případě ve smyslu § 619 odst. 2 o. z. [„Právo může být uplatněno poprvé, pokud se oprávněná osoba dozvěděla o okolnostech rozhodných pro počátek běhu promlčecí lhůty, anebo kdy se o nich dozvědět měla a mohla.“] okolnosti, z nichž se věřitel dozvěděl (nebo dozvědět měl a mohl), že mu vzniklo právo určit dobu splnění dluhu. Ode dne, kdy se věřitel dozvěděl (nebo dozvědět měl a mohl), že mu vzniklo právo určit dobu splnění dluhu (právo „ihned“ požádat o zaplacení dluhu), začíná běžet tříletá subjektivní promlčecí lhůta dle § 629 odst. 1 o. z. [„Promlčecí lhůta trvá tři roky.“].

Důvod pro jiný závěr neshledává Nejvyšší soud ani v tom, že subjektivní promlčecí lhůta uvedeným způsobem může začít běžet dříve než (obecná) objektivní promlčecí lhůta, jejíž počátek pojí ustanovení § 629 odst. 2 o. z. se dnem, kdy majetkové právo dospělo, tedy se dnem, jímž se u peněžitého dluhu rozumí den jeho splatnosti.

(podle rozsudku Nejvyššího soudu spisové značky 31 Cdo 3125/2022, ze dne 31. 5. 2023)

 

 

K odpovědnosti za škodu vzniklou pádem stromu

 

I. Domáhá-li se žalobkyně v posuzované věci náhrady škody způsobené pádem stromu, bude nejprve nutné zjistit, zda strom spadl v důsledku samovolného působení (§ 2937 odst. 1 o. z. [„Způsobí-li škodu věc sama od sebe, nahradí škodu ten, kdo nad věcí měl mít dohled; nelze-li takovou osobu jinak určit, platí, že jí je vlastník věci. Kdo prokáže, že náležitý dohled nezanedbal, zprostí se povinnosti k náhradě.“]) nebo jeho pád způsobily vnější vlivy (např. při porušení zákonem stanovené prevenční povinnosti § 2900 a násl. o. z. či porušení jiné zákonné povinnosti § 2910 o. z.).

II. Základní norma povinnosti hradit újmu je s účinností od 1. 1. 2014 obsažena v § 2910 o. z. [„Škůdce, který vlastním zaviněním poruší povinnost stanovenou zákonem a zasáhne tak do absolutního práva poškozeného, nahradí poškozenému, co tím způsobil. Povinnost k náhradě vznikne i škůdci, který zasáhne do jiného práva poškozeného zaviněným porušením zákonné povinnosti stanovené na ochranu takového práva.“] a spočívá na principu, že majetkovou škodu či nemajetkovou újmu má nahradit ten, kdo ji způsobil svým zaviněným protiprávním jednáním. Porušením zákonné povinnosti je i porušení obecné prevenční povinnosti; povinnost hradit újmu tím způsobenou však přichází v úvahu jen tehdy, není-li konkrétní právní úprava vztahující se na jednání, jehož protiprávnost se posuzuje. Tradičně se tato úprava používá i při posouzení odpovědnosti vlastníka za škodu způsobenou v důsledku špatného stavu porostů na pozemku v jeho vlastnictví.

III. Obecně platí, že každý je povinen zachovávat vždy takový stupeň bedlivosti (pozornosti), který lze po něm vzhledem ke konkrétní časové a místní situaci rozumně požadovat a který – objektivně posuzováno – je způsobilý zabránit či alespoň co nejvíce omezit riziko vzniku škod na životě, zdraví či majetku. Povinným subjektem ve smyslu § 2900 o. z. [„Vyžadují-li to okolnosti případu nebo zvyklosti soukromého života, je každý povinen počínat si při svém konání tak, aby nedošlo k nedůvodné újmě na svobodě, životě, zdraví nebo na vlastnictví jiného.“] jen ten, kdo koná, tedy aktivně jedná ve vnějším světě. Proto ustanovení nedopadá, na rozdíl od předchozí úpravy obsažené v § 415 obč. zák., na pasivní chování subjektu, tedy opomenutí jednání. Ustanovení § 2901 o. z. [„Vyžadují-li to okolnosti případu nebo zvyklosti soukromého života, má povinnost zakročit na ochranu jiného každý, kdo vytvořil nebezpečnou situaci nebo kdo nad ní má kontrolu, anebo odůvodňuje-li to povaha poměru mezi osobami. Stejnou povinnost má ten, kdo může podle svých možností a schopností snadno odvrátit újmu, o níž ví nebo musí vědět, že hrozící závažností zjevně převyšuje, co je třeba k zákroku vynaložit.“] pak upravuje čtyři základní situace, v nichž každému vzniká povinnost zakročit. Tato povinnost stíhá čtyři okruhy osob. Zejména jsou to ti, (1) kdo porušili právní povinnost tím, že nezakročili, ač vytvořili nebezpečnou situaci, dále ti, kteří (2) mají nebo mohou mít nad nebezpečnou situací kontrolu, to znamená schopnost nebezpečnou situaci ovládnout a schopnost její následky zmírnit anebo nebezpečí zcela odvrátit. Třetí okruh pak tvoří osoby, (3) jejichž osobní poměr k ohrožené osobě odůvodňuje povinnost k zakročení, a čtvrtý zahrnuje (4) osoby, které nelze podřadit pod žádnou z výše uvedených skupin, jejich osobní schopnosti a možnosti však umožňují nebezpečí odvrátit a náklady na to jsou rozhodně nižší než hrozící negativní následky vzniklé situace.

Z toho je zřejmé, že dopad ustanovení zakládajících povinnost tzv. generální prevence není omezen jen na vlastníka věci, od jejíhož stavu či působení vznikla škoda. Povinným subjektem může být i osoba, která má k věci fakticky či právně takový vztah, že po ní lze požadovat obezřetné počínání týkající se věci, např. domnělý vlastník či poctivý držitel.

 

Ø    IV. Ustanovení § 2937 odst. 1 o. z. [„Způsobí-li škodu věc sama od sebe, nahradí škodu ten, kdo nad věcí měl mít dohled; nelze-li takovou osobu jinak určit, platí, že jí je vlastník věci. Kdo prokáže, že náležitý dohled nezanedbal, zprostí se povinnosti k náhradě.“] obsahuje zcela novou úpravu zakládající povinnost k náhradě újmy, pro kterou je rozhodující naplnění tzv. kvalifikované okolnosti, vycházející z více či méně samovolného působení věci, která je způsobilá vyvolat škodu. Jde o situaci, kdy věc působí sama od sebe, tj. z vnitřních důvodů, okolností či vlastností, které nejsou vyvolány způsobem jejího užívání. I když tu zákon nepožaduje bezprostřední vnější podnět a věc má způsobit újmu „sama o sobě“, je zřejmé, že každou vnitřní příčinu něco zvenčí aktivovalo. Tímto spouštěčem však nemůže být přímo působení člověka na věc, neboť toto ustanovení nechrání před jednáním člověka. Osobou povinnou k náhradě je ten, kdo měl mít nad věcí dohled. Není rozhodující, zda jej skutečně vykonával, nýbrž zda byl povinen tak činit. Dohledem může být pouhá kontrola věci bez jejího používání i její aktivní využití, při němž se pak dohled vlastně mění na požadavek správného zacházení. Pro případ, že nelze osobu povinnou dohledem určit (buď tu vůbec není anebo je tu neřešitelný spor o konkrétní osobu), přenáší zákon povinnost k náhradě škody pomocí fikce na vlastníka věci. Věc však nezpůsobí újmu sama od sebe, dojde-li k ní v důsledku přímého (bezprostředního) vlivu člověka, který ji použije ke své činnosti a újma je např. důsledkem chybné nebo neodborné manipulace. V těchto případech dochází k újmě v důsledku vlastnosti věci, jejíž škodní potenciál je ale aktivován působením člověka a takové případy je nutno posoudit podle § 2910 o. z. [„Škůdce, který vlastním zaviněním poruší povinnost stanovenou zákonem a zasáhne tak do absolutního práva poškozeného, nahradí poškozenému, co tím způsobil. Povinnost k náhradě vznikne i škůdci, který zasáhne do jiného práva poškozeného zaviněným porušením zákonné povinnosti stanovené na ochranu takového práva.“].

V. Uzavřel-li v této věci odvolací soud, že žalovaný za škodu neodpovídá jen z toho důvodu, že nebyl vlastníkem pozemku, jehož byl předmětný strom součástí, není jeho právní posouzení správné.

(podle rozsudku Nejvyššího soudu spisové značky 25 Cdo 2864/2022, ze dne 23. 3. 2023)