Zřízení nezbytné cesty ve prospěch bytové či nebytové jednotky
I vlastník bytové či nebytové jednotky může za podmínek stanovených v § 1029 a násl. o. z. [„(1) Vlastník nemovité věci, na níž nelze řádně hospodařit či jinak ji řádně užívat proto, že není dostatečně spojena s veřejnou cestou, může žádat, aby mu soused za náhradu povolil nezbytnou cestu přes svůj pozemek. … (2) Nezbytnou cestu může soud povolit v rozsahu, který odpovídá potřebě vlastníka nemovité věci řádně ji užívat s náklady co nejmenšími, a to i jako služebnost. Zároveň musí být dbáno, aby soused byl zřízením nebo užíváním nezbytné cesty co nejméně obtěžován a jeho pozemek co nejméně zasažen. To musí být zvlášť zváženo, má-li se žadateli povolit zřízení nové cesty.“] žádat o povolení nezbytné cesty.
(podle rozsudku Nejvyššího soudu spisové značky 22 Cdo 1373/2024, ze dne 28. 5. 2024)
Podmínka pro uplatnění náhrady škody vůči státu podle § 8 odst. (3) zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem
I. Smysl ustanovení § 8 odst. 3 OdpŠk [„Nejde-li o případy zvláštního zřetele hodné, lze nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím přiznat pouze tehdy, pokud poškozený využil v zákonem stanovených lhůtách všech procesních prostředků, které zákon poškozenému k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení, nebo návrh na zastavení exekuce.“] vychází z obecné zásady prevence, podle které by měl účastník řízení využít všech procesních prostředků v řízení samotném, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje a které jsou zároveň způsobilé odstranit nezákonné rozhodnutí. Dané ustanovení tak vylučuje odpovědnost státu za okolnosti, kdy poškozený využitím dostupných právních prostředků mohl odvrátit jemu hrozící škodu, ale neučinil tak. Situaci, že nezákonné rozhodnutí vyvolávalo škodlivé následky, tak z části zapříčinil sám poškozený, který mohl a měl využít opravných prostředků, jimiž byl vybaven k obraně proti nezákonným rozhodnutím. Podání opravných prostředků proti rozhodnutím, které (poškozený) účastník vnímá jako škodlivé, lze jednak předpokládat, neboť se v zásadě každý snaží limitovat vlastní újmy, jednak je i procesní aktivitou zásadně chtěnou, jelikož přispívá k dosahování vysoké úrovně rozhodování. S ohledem na uvedenou zásadu prevence vzniku škod je nutné trvat na tom, aby nezákonné rozhodnutí bylo odstraněno v co možná nejkratší době.
II. Povinnost podání návrhu na zastavení exekuce jako nutné podmínky pro uplatnění náhrady škody vůči státu byla v § 8 odst. 3 OdpŠk stanovena zákonem č. 396/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony (účinným od 1. 1. 2013). Od daného data proto byl návrh na zastavení exekuce dostupným prostředkem nápravy.
Zákon č. 396/2012 Sb. sám vlastní přechodné ustanovení ve vztahu k novele zákona č. 82/1998 Sb. neobsahuje, uplatní se zde tedy princip tzv. nepravé zpětné účinnosti nové právní úpravy. Z principu prevence je přitom zjevné, že má poškozený povinnost využít prostředek nápravy předvídaný v § 8 odst. 3 OdpŠk v situaci, kdy jej má k dispozici, což v projednávaném případě bylo v době minimálně od 2. 1. 2014, kdy bylo ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu uveřejněno usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 958/2012, obsahující závěr o tom, že neplatnost rozhodčích doložek, svěřujících rozhodování sporů „soukromým rozhodčím soudům“ (o který šlo i v předmětné věci), je namístě v exekuci promítnout rozhodnutím o jejím zastavení podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
K dražbě žalobcových nemovitostí však došlo až dne 5. 6. 2014. Z uvedeného vyplývá, že žalobce mohl a měl uplatnit prostředek nápravy spočívající v návrhu na zastavení exekuce minimálně v době od 2. 1. 2014 do 4. 6. 2014. Šlo přitom o prostředek nápravy nejen dostupný, ale i efektivní.
Není podstatné, že v době vydání předmětného nezákonného rozhodnutí § 8 odst. 3 OdpŠk jako takový prostředek nápravy návrh na zastavení exekuce výslovně neuváděl.
III. Odvolací soud dále své právní posouzení v napadeném rozsudku postavil na závěru, že předmětné usnesení o nařízení exekuce je nezákonným rozhodnutím ve smyslu § 8 odst. 1 OdpŠk. Dle odvolacího soudu bylo na žalobci jako povinném, aby podal návrh na zastavení exekuce a tím odvrátil exekuční prodej nemovitostí, přičemž odvolací soud neshledal žádné důvody, pro něž by žalobci ve smyslu § 8 odst. 3 OdpŠk nebylo namístě klást jeho procesní pasivitu k tíži. Učinil tak bez toho, aniž by žalobce k tvrzení takového důvodu v souladu s § 118a odst. 1 o. s. ř., aplikovaným ve spojení s § 213b odst. 1 o. s. ř., vyzval, a to za současného upozornění na procesní neúspěch, který by mu v případě nevyhovění této výzvě v řízení hrozil.
Z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 494/2021 přitom vyplývá, že za situace, kdy odvolací soud uzavře, že ve věci bylo vydáno nezákonné rozhodnutí, má být účastník řízení vyzván postupem podle § 118a odst. 1 o. s. ř. k tvrzení důvodů zvláštního zřetele hodných, pro které účastník řízení nevyužil prostředky dostupné a reálně účinné k odvrácení následků nezákonného rozhodnutí.
Na uvedeném ničeho nemění skutečnost, že odvolací soud o věci rozhodl bez nařízení odvolacího jednání, byť se souhlasem účastníků řízení. Odvolací soud takovým postupem zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Tato vada spočívá v tom, že odvolací soud nemůže o odvolání rozhodnout bez nařízení jednání s vědomím povinnosti vyzvat žalobce postupem podle § 118a odst. 1 o. s. ř. k tvrzení důvodů zvláštního zřetele hodných, pro které účastník řízení nevyužil prostředky dostupné a reálně účinné k odvrácení následků nezákonného rozhodnutí. Soud prvního stupně se přitom touto otázkou vůbec nezabýval, rozsudek odvolacího soudu proto v tomto směru představuje tzv. překvapivé rozhodnutí.
(podle rozsudku Nejvyššího soudu spisové značky 30 Cdo 2552/2023, ze dne 27. 6. 2024)