Žádost o osvobození od soudního poplatku za odvolání
Institut zákonného osvobození od soudních poplatků upravený v § 11 odst. 2 zákona o soudních poplatcích nelze zaměňovat s institutem upraveným v § 138 o. s. ř. Proto se soud při zkoumání, zda jsou splněny předpoklady pro přiznání osvobození od soudního poplatku podle § 138 o. s. ř., nezabývá (nemá důvod zabývat) tím, zda žadateli náleží osvobození od soudního poplatku ze zákona (podle § 11 odst. 2 zákona o soudních poplatcích). Opačně platí i to, že při zkoumání, zda poplatníku náleží osobní osvobození od soudního poplatku za řízení ze zákona (podle § 11 odst. 2 zákona o soudních poplatcích), se soud nezabývá tím, zda poplatník splňuje předpoklady pro přiznání osvobození od soudního poplatku podle § 138 o. s. ř.
Návrh (žádost) účastníka o přiznání osvobození od soudních poplatků podle § 138 o. s. ř. je procesním úkonem, přičemž platí, že každý procesní úkon je nutno posuzovat podle toho, jak byl navenek projeven, nikoliv podle toho, jestli mezi projeveným procesním úkonem a vnitřní vůlí jednajícího je skutečný souhlas. Ani podstatný omyl účastníka mezi tím, co procesním úkonem projevil, a tím, co jím projevit chtěl, nemá žádný vliv na procesní úkon a jeho účinnost.
Poukaz žalovaného v posuzované věci na to, že mu náleží osvobození od soudního poplatku podle § 11 odst. 2 písm. n) zákona o soudních poplatcích (obsažený v podání, jímž žalovaný reagoval na výzvu okresního soudu k úhradě soudního poplatku), je vyloučeno pokládat za (jakékoli, byť vadné) uplatnění návrhu (žádosti) o přiznání osvobození od soudního poplatku podle § 138 o. s. ř. Žalovaný (totiž) v onom podání vůli žádat o osvobození od soudního poplatku podle § 138 o. s. ř. neprojevil.
(podle usnesení Nejvyššího soudu spisové značky 29 Cdo 1315/2024, ze dne 29. 7. 2024)
Osvobození podle § 11 odst. (2) písm. n) zákona o soudních poplatcích
I. Pro závěr, že dotčenému poplatníku náleží zákonné osvobození od placení soudního poplatku podle § 11 odst. (2) písm. n) zákona o soudních poplatcích, nepostačí zjištění, že jde o dlužníka s dispozičním oprávněním. Musí totiž současně jít o řízení o „nárocích“, které „se týkají majetku patřícího do majetkové podstaty“ nebo které „mají být uspokojeny z tohoto majetku“.
„Nárokem„, který „se týká majetku patřícího do majetkové podstaty“ (§ 11 odst. 2 písm. n/ zákona o soudních poplatcích), je přitom i pohledávka, kterou lze uplatnit v insolvenčním řízení přihláškou (§ 109 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona, § 140c insolvenčního zákona).
II. V těch situacích, kdy je výsledek sporu o „určité věci“ závislý na „povaze věci“ [účastníci vedou spor právě o to, o jakou „věc“ jde a řešení takové otázky se promítá (může nebo má promítnout) do výsledku řízení], je obecně nežádoucí přenášet spor o danou právní otázku ze sporného řízení do rozhodování ve věcech poplatků.
V dané věci se (insolvenční) dlužník s dispozičním oprávněním (coby druhý žalovaný) brání ve sporu o peněžité plnění, který vůči němu věřitel (coby žalobce) zahájil poté, co insolvenční soud zjistil úpadek dlužníka, povolil mu oddlužení a schválil oddlužení dlužníka plněním splátkového kalendáře, námitkou, že jde o řízení o „pohledávce (nároku) týkající se majetkové podstaty, která měla být v insolvenčním řízení uplatněna přihláškou„, takže je důvod zastavit řízení podle § 141a insolvenčního zákona ve spojení s § 140c insolvenčního zákona. Stejná otázka [zda (ne)jde o „nárok“ (pohledávku) který „se týká majetku patřícího do majetkové podstaty“] se řeší při posouzení, zda poplatníku, jímž je (insolvenční) dlužník s dispozičními oprávněními, náleží osvobození od soudního poplatku podle § 11 odst. 2 písm. n) zákona o soudních poplatcích. Při projednání odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně však nelze mít takového (insolvenčního) dlužníka (coby možného poplatníka soudního poplatku za odvolání ve smyslu § 2 odst. 5 zákona o soudních poplatcích) za vyloučeného z účinků osvobození podle § 11 odst. 2 písm. n), odst. 3 písm. b) zákona o soudních poplatcích, jen proto, že v rozhodnutí, proti kterému odvolání směřuje (v rozsudku) neměl soud prvního stupně jeho obranu podloženou poukazy na § 140c a § 141a insolvenčního zákona za důvodnou.
III. V poměrech dané věci, kdy dlužník s dispozičním oprávněním (coby žalovaný) uplatňuje odvoláním proti rozsudku soudu prvního stupně obranu založenou na námitce, že jde o řízení o „pohledávce (nároku) [věřitele coby žalobce] týkající se majetkové podstaty, která měla být v insolvenčním řízení uplatněna přihláškou“, takže je důvod zastavit řízení podle § 141a insolvenčního zákona ve spojení s § 140c insolvenčního zákona, je (má být) pro účely posouzení, zda dlužníku ve smyslu § 2 odst. 5 zákona o soudních poplatcích ve spojení s § 4 odst. 1 písm. b) a § 7 odst. 1 zákona o soudních poplatcích vznikla podáním odvolání povinnost zaplatit soudní poplatek za odvolání splatný vznikem poplatkové povinnosti, dlužník pokládán pro dobu, než odvolací soud rozhodne o jeho odvolání (jinak, než zastavením odvolacího řízení pro neuhrazení soudního poplatku za odvolání), za osvobozeného od soudního poplatku za odvolání podle § 11 odst. 2 písm. n), odst. 3 písm. b) zákona o soudních poplatcích.
Jestliže podle výsledků takového odvolacího přezkumu posléze také odvolací soud dospěje k závěru, že nešlo o řízení o „pohledávce (nároku) týkající se majetkové podstaty, která měla být v insolvenčním řízení uplatněna přihláškou“, nebo jestliže se podle toho, jak (jinak) odvolací soud rozhodl o podaném odvolání (např. tím, že zastavil odvolací řízení pro zpětvzetí odvolání nebo tím, že odmítl odvolání jako opožděné), stal závěr rozsudku soudu prvního stupně o tom, že nešlo o řízení o „pohledávce (nároku) týkající se majetkové podstaty, která měla být v insolvenčním řízení uplatněna přihláškou“, nezměnitelným, pak odvolací soud rozhodne o povinnosti takového odvolatele zaplatit soudní poplatek za odvolání v rámci rozhodnutí o odvolání; nerozhodne-li, může tak i později učinit soud prvního stupně.
(podle usnesení Nejvyššího soudu spisové značky 29 Cdo 1315/2024, ze dne 29. 7. 2024)