Lichevní smlouva o převzetí povinnosti k dalšímu členskému vkladu
Protiplněním za splnění vkladové povinnosti k základnímu členskému vkladu je nabytí družstevního podílu, který představuje práva a povinnosti člena plynoucí z členství v družstvu. Protiplněním za poskytnutí předmětu dalšího členského vkladu je zvýšení hodnoty družstevního podílu, které se může projevit např. též vyšším podílem na zisku, určí-li tak stanovy, popř. vznikem práva na vyšší vypořádací podíl v případě zániku členství v družstvu za trvání družstva bez právního nástupce. V poměrech bytových družstev je převzetí (a následné splnění) vkladové povinnosti k dalšímu členskému vkladu zpravidla podmínkou vzniku členství v bytovém družstvu, neboť člen bytového družstva se jím podílí na financování družstevního bytu. Jedním z práv spojených s družstevním podílem v bytovém družstvu je též právo na uzavření smlouvy o nájmu družstevního bytu.
Pro určení, zda je možné smlouvu o převzetí povinnosti k dalšímu členskému vkladu kvalifikovat jako smlouvu lichevní, konkrétně zda byl naplněn objektivní znak lichevní smlouvy, je nutné určit cenu (hodnotu) družstevního podílu, který za převzetí (a splnění) vkladové povinnosti k dalšímu členskému vkladu člen bytového družstva nabývá, a tuto cenu porovnat s cenou předmětu dalšího vkladu (určenou i s ohledem na závady, které na něm váznou). Rozhodující pro porovnání cen je okamžik uzavření smlouvy. Cena družstevního podílu se (stejně jako cena předmětu dalšího vkladu) určí jako cena obvyklá (§ 492 odst. 1 o. z.) a její výše závisí (kromě dalších okolností, jakými jsou aktuální situace na trhu, stav nabídky a poptávky apod.) především na obsahu (kvalitě) práv a povinností spojených s družstevním podílem.
V poměrech projednávané věci se proto soudy měly zabývat tím, jaká práva a povinnosti (podle stanov družstva a smlouvy o převzetí povinnosti k dalšímu členskému vkladu) tvořily družstevní podíl, který měl žalobce nabýt (včetně případného práva na zaplacení sjednané částky za vyklizení nemovitostí). Nelze při tom opomenout (zcela specifickou) skutečnost, že žalobce neměl za převzetí vkladové povinnosti k dalšímu členskému vkladu nabýt právo na uzavření smlouvy o nájmu družstevního bytu (jak je v praxi obvyklé), nýbrž že se naopak zavázal nemovitosti, jež byly předmětem dalšího členského vkladu a které užíval k bydlení, vyklidit. V této souvislosti se tak nabízí otázka, jaké mělo být postavení žalobce v družstvu, které je družstvem bytovým, založeným za účelem zajišťování bytových potřeb svých členů, zda toto postavení odpovídalo ujednáním stanov o právech a povinnostech členů družstva, zda měl žalobce po vyklizení nemovitostí zajištěnu svou bytovou potřebu jinak a zda vůbec (i s ohledem na ukončení členství v družstvu v krátké době po jeho vzniku) bylo skutečně společným úmyslem smluvních stran založit členství žalobce v družstvu, anebo zda mělo být právním jednáním stran zastřeno jiné právní jednání.
(podle rozsudku Nejvyššího soudu spisové značky 27 Cdo 3807/2023, ze dne 20. 11. 2024)
Plnění daňové povinnosti jako zvýhodňující právní jednání
Neúčinným právním jednáním dlužníka dle § 241 insolvenčního zákona může být také plnění dlužníka na již splatný dluh; není přitom významné, zda jde o povinnost smluvní či „zákonnou„, stejně tak není rozhodné, zda povinnost k plnění byla dlužníku uložena pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu. Z uvedeného je zřejmé, že (obecně vzato) i plnění zákonem stanovené daňové povinnosti může být (za podmínek určených ustanovením § 235 odst. 1 a § 241 odst. 1 insolvenčního zákona) posouzeno (coby zvýhodňující právní jednání) jako neúčinné.
Podle odvolacího soudu nemohlo jít v poměrech dané věci o zvýhodňující právní jednání proto, že dlužník při uspokojování pohledávky žalovaného postupoval jako plátce daně z přidané hodnoty, který část plnění (obdrženého od svých odběratelů) odpovídající této dani pouze přeposlal daňovému správci. Jinak řečeno, takové plnění se podle odvolacího soudu nikdy nemohlo stát majetkem dlužníka (součástí majetkové podstaty dlužníka).
Ø Uvedená argumentace však nemůže obstát. Částka odpovídající dani z přidané hodnoty obsažená v ceně, kterou dlužníku za dodané zboží zaplatili jeho odběratelé, se stává majetkem dlužníka, nikoli státu. Státu v souvislosti s uskutečněným zdanitelným plněním může vzniknout „pouze„ daňová pohledávka za dlužníkem. Do okamžiku, než dlužník svou daňovou povinnost splní (na základě podaného daňového přiznání za příslušné zdaňovací období daň zaplatí), zůstává částka odpovídající dani z přidané hodnoty, získaná jako součást plnění poskytnutého odběratelem dlužníka za dodané zboží, majetkem dlužníka. Žádný důvod, pro který by tato částka měla být po celou dobu, co s ní dlužník disponuje, v majetku státu, Nejvyšší soud nenachází.
(podle rozsudku Nejvyššího soudu senátní značky 29 ICdo 105/2022, ze dne 30. 9. 2024)