Rozložení důkazního břemene mezi zaměstnavatele a zaměstnance
Ve sporech o vydání bezdůvodného obohacení podle občanského zákoníku obecně platí, že důkazní břemeno k prokázání tvrzení o přesunu majetkových hodnot na obohaceného tíží ochuzeného, zatímco důkazní břemeno k prokázání právního důvodu získaného plnění (právního důvodu opravňujícího příjemce si plnění ponechat, respektive je plátci nevrátit) pak zatěžuje jeho příjemce – obohaceného.
Ve sporech o vydání bezdůvodného obohacení vyplývajícího z pracovněprávních vztahů, které se řídí občanským zákoníkem jen podpůrně (nelze-li použít zákoník práce), a to vždy v souladu se základními zásadami pracovněprávních vztahů (srov. § 4 zák. práce), však z hmotněprávní úpravy obsažené v ustanovení § 331 zák. práce vyplývá, že ochuzeného zaměstnavatele nezatěžuje jen důkazní břemeno k prokázání tvrzení o přesunu majetkových hodnot na obohaceného zaměstnance, ale – jde-li o peněžité plnění – i k prokázání tvrzení o skutečnostech, z nichž dovozuje, že peněžité částky, jejichž vrácení se po zaměstnanci domáhá, byly zaměstnanci vyplaceny neprávem (že šlo o částky nesprávně určené nebo omylem vyplacené), a z nichž vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky. Odtud plyne, že je-li takovou tvrzenou skutečností okolnost, že zaměstnanec, kterému byla na základě pracovní smlouvy uzavřené se zaměstnavatelem vyplacena mzda, práci, kterou měl podle této smlouvy vykonat a za kterou by mu měla být mzda poskytnuta, ve skutečnosti nevykonal, zatěžuje důkazní břemeno k jejímu prokázání zaměstnavatele. Pro zaměstnavatele – má-li mít ve sporu úspěch – tak vyvstává povinnost označit důkazy potřebné k prokázání jeho tvrzení, že zaměstnanec nevykonal práci, za kterou mu byla neprávem vyplacena mzda, a jeho procesní odpovědnost za to, že toto tvrzení nebude v řízení u soudu prokázáno.
Na tomto závěru nic nemění skutečnost, že tvrzení, že zaměstnanec nevykonal práci, je tzv. negativním tvrzením. Názor, traktovaný ve starší judikatuře, že negativní tvrzení se v občanském soudním řízení zásadně neprokazují, který vychází z tzv. negativní teorie důkazního břemene, byl postupně v novější judikatuře opuštěn a za překonaný ho považuje i odborná literatura. Recentní judikatura a odborná literatura vychází z toho, že negativní skutečnosti lze v řízení dokazovat a že v soudní praxi k tomu také často dochází, s tím, že jako určité specifikum se v takových případech uplatňuje častější použití nepřímých důkazů.
(podle rozsudku Nejvyššího soudu spisové značky 21 Cdo 1993/2024, ze dne 10. 12. 2024)
„Věci občanské a obchodní“ podle čl. 1 odst. 1 nařízení Brusel I bis
Pod pojem „věci občanské a obchodní“ ve smyslu čl. 1 odst. 1 nařízení Brusel I bis (nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech) nespadá řízení o žalobě na nahrazení souhlasu žalovaného podané v souvislosti s žádostí o vydání věci z úschovy soudu, které je řízením incidenčním ve vztahu k řízení o úschově věci zajištěné orgány činnými v trestním řízení.
(podle usnesení Nejvyššího soudu spisové značky 23 Cdo 511/2022, ze dne 19. 11. 2024)