ÚS: Trestní odpovědnost za smrt dítěte při domácím porodu
Uznají-li soudy rodičku a její dulu vinnými usmrcením dítěte z nedbalosti tím, že realizují rizikový domácí porod, při kterém dítě zemře, nezakládá to bez dalšího porušení jejich základních práv a svobod. Dítě je v průběhu porodu chráněno trestním právem.
Obecné soudy jsou však v souladu s čl. 39 Listiny základních práv a svobod povinny pečlivě zkoumat naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu.
V případě rodičky je zejména třeba zkoumat její zavinění z pohledu toho, zda si byla vědoma u sebe konkrétně dané kumulace rizik, v jejichž důsledku je domácí porod zjevným rizikem pro život dítěte.
Při posuzování odpovědnosti duly je nadto nutné zkoumat, jak v průběhu porodu skutečně vystupovala a zda jí bylo prokázáno konkrétní trestněprávně relevantní jednání (či opomenutí), které bylo v příčinné souvislosti s následkem. Duly jsou obecně podporující nezdravotnickou profesí, z čehož je při posuzování jejich odpovědnosti třeba vycházet, není-li prokázán opak.
Nelze dovodit trestní odpovědnost za smrt dítěte s pouhým odkazem na to, že domácí porody jako takové jsou považovány za rizikovější. Trestní právo je nejzazší prostředek vymáhání práva (prostředek ultima ratio). Jeho uplatňování nesmí vést k situaci, kdy se jednotlivec svým dovoleným jednáním automaticky vystavuje riziku trestního postihu za případně nastalou újmu.
(podle nálezu Ústavního soudu ČR spisové značky I.ÚS 605/24, ze dne 19. 11. 2024)
ÚS: Důvody pro vznik pochybností o nepodjatosti soudce
I. Existují–li mezi soudcem rozhodujícím ve věci a právním zástupcem jednoho z účastníků řízení bývalé kolegiální vztahy a další vazby v profesní sféře, není to samo o sobě důvodem vyloučení soudce (§ 14 o. s. ř.). Naplnění práva na zákonného soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) vyžaduje zhodnotit povahu a intenzitu vztahu, který existuje mezi soudcem a zástupcem účastníka řízení.
II. S ohledem na záruku nestranného soudce (čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) může být důvodem pro pochybnosti o nepodjatosti soudce (§ 14 o. s. ř.) to, pokud disponuje mimoprocesně zjištěnými informacemi o věci, která je mu přidělena k projednání a rozhodnutí, zjištěnými tak, že ještě před zahájením řízení o věci hovořil s jednou ze stran řízení (nebo jejím zástupcem).
(podle nálezu Ústavního soudu ČR spisové značky IV.ÚS 2404/23, ze dne 27. 11. 2024)
ÚS: Platová diskriminace začínajících soudkyň
Právní úprava odměňování soudců staví na principu, že se do doby rozhodné pro stanovení platového koeficientu (a tak pro růst platu) zásadně započítává (jako náhradní doba) i doba mateřské a rodičovské dovolené. Zákon stanoví i jiné náhradní doby, ty jsou však z povahy samé mnohem méně četné, případně se aktuálně vůbec neaplikují (povinná vojenská služba). Z pravidla, že se mateřská a rodičovská dovolená (a jiné náhradní doby) v souvislosti s růstem platu započítávají, stanoví zákon jedinou výjimku: pro přestup z druhého platového koeficientu do třetího, který má podle základního pravidla nastat od počátku 9. roku praxe (včetně náhradních dob), nestačí samotná délka praxe (8 let), ale současně se vyžaduje, aby soudce alespoň tři roky soudil. Právě a jedině do těchto tří let se doba mateřské a rodičovské dovolené (a ani jiné náhradní doby) nezapočítávají. Stanoví-li zákon, že pro postup z druhého platového koeficientu do vyššího musí soudce vykonávat tři roky funkci soudce, přičemž tento požadavek nelze splnit započtením náhradních dob, jde (ve vztahu k tomu, kdo získal jako soudce náhradní dobu čerpáním mateřské a rodičovské dovolené) o odlišné zacházení týkající se práva na spravedlivou odměnu za práci (zakotveného v čl. 28 Listiny základních práv a svobod) rozlišující podle „podezřelého kritéria“ pohlaví (jež zahrnuje i rodičovství) a případně též i věku. Takové opatření může být ústavně souladným pouze, sleduje-li legitimní cíl a obstojí-li v testu proporcionality. To § 31 odst. 5 v textu „do níž se nezapočítávají doby uvedené v odstavci 4″ zákona č. 236/1995 Sb., o platu a dalších náležitostech spojených s výkonem funkce představitelů státní moci a některých státních orgánů a soudců a poslanců Evropského parlamentu, jde-li o mateřskou a rodičovskou dovolenou, nesplňuje, a porušuje tak zákaz diskriminace obsažený v čl. 3 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
(podle nálezu Ústavního soudu ČR spisové značky Pl.ÚS 16/24, ze dne 20. 11. 2024)