ÚS: Rozhodování o ztížení společenského uplatnění

 

I. Pokud soudy nepřistoupily k zadání revizního znaleckého posudku, nelze v jejich postupu prima facie shledat porušení stěžovatelčiných ústavně zaručených práv. Takový postup by však měl navazovat na řádné osvětlení závěrů znalce v rámci jeho výslechu. Soudy by také měly v odůvodnění dostatečně a přesvědčivě zdůvodnit, proč považují závěry obsažené ve znaleckém posudku za jasné a úplné a proč nepřistoupily, i přes návrhy stěžovatelky, k provedení revizního znaleckého posudku. Odůvodnění napadených rozhodnutí soudů je však v tomto směru nedostatečné. Soud se tak dopustil procesního pochybení v podobě tzv. opomenutého důkazu.

II. Soudům nelze z čistě formálního hlediska vytknout, že i za situace, kdy stěžovatelkou napadená rozhodnutí byla vydána již za účinnosti nového občanského zákoníku (který k 1. 1. 2014 zrušil vyhlášku č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění), postupovaly při stanovení výše odškodnění za ztížení společenského uplatnění v souladu s přechodnými ustanoveními občanského zákoníku podle úpravy obsažené ve vyhlášce 440/2001 Sb. Ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb. však umožňovalo soudům ve zvlášť výjimečných případech, hodných mimořádného zřetele, výši odškodnění stanovenou podle této vyhlášky přiměřeně zvýšit. Při rozhodování o odčinění újmy na zdraví měly obecné soudy i podle této právní úpravy stanovit peněžitou náhradu ve výši odpovídající zásadám slušnosti, tak jak je za současného právního stavu výslovně upraveno v § 2958 občanského zákoníku.

III. V posuzovaném případě soudy sice v dané věci aplikovaly § 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb. a přistoupily k navýšení odškodnění na dvojnásobek základního bodového ohodnocení, při určení výše odškodnění však vycházely především ze znaleckého posudku a jeho bodového ohodnocení obsaženého v posudku. Zmiňují sice to, že stěžovatelka vedla před úrazem velmi aktivní život, z rozhodnutí však není zřejmé, jakým způsobem se tato okolnost projevila ve výsledné přiznané částce. V úvahách soudu chybí i přihlédnutí ke skutečnosti, že k úrazu došlo v roce 2012 a napadená rozhodnutí byla vydána v průběhu let 2020-2022.

IV. Není možné odhlédnout od toho, že současná právní úprava a soudní praxe opustila dosavadní princip určení výše náhrady za vznik překážky lepší budoucnosti. Soudy při určování výše odškodnění vycházejí z Metodiky Nejvyššího soudu k náhradě nemajetkové újmy na zdraví. Obecné soudy měly podpůrně při úvaze o přiměřené výši odškodnění vzít v potaz i tuto Metodiku. V odůvodnění rozhodnutí se však žádné takové úvahy soudu při určení výše odškodnění neobjevují. Úvaha soudů týkající se určení výše náhrady podle pravidel slušnosti tak není dostatečná.

(podle nálezu Ústavního soudu ČR spisové značky I.ÚS 2221/22, ze dne 2. 5. 2023)

 

 

ÚS: Odpovědnost veřejného činitele za věcně nesprávné rozhodnutí

 

Konkrétní popis jednání, kterého se měla stěžovatelka dopustit, a jež mělo naplnit znaky zákonem velmi obecně vymezené skutkové podstaty trestného činu maření úkolu veřejného činitele z nedbalosti, však v nyní posuzované věci představuje pouhé hodnocení běžného rozhodovacího procesu (z pohledu správné aplikace správního řádu a zákona č. 40/1993 Sb. ať již po stránce hmotné či procesní) veřejného činitele orgánem činným v trestním řízení, který postavil trestní stíhání a odsouzení obou obviněných na základě svého právního názoru.

 

Nelze připustit, aby de facto jakýkoliv jiný právní názor, který by se posléze ukázal nesprávným, zakládal trestní odpovědnost úřední osoby, která jej v určité době učinila, a to bez ohledu na východiska, která ji k němu vedla, neboť po nikom, byť vybaveném rozhodovací pravomocí, není možno vyžadovat absolutní neomylnost, pokud není při chybném rozhodnutí prokázán záměr či neakceptovatelný nedbalý, excesivní či svévolný přístup. Z ústavních aspektů trestního práva jako prostředku ultima ratio plyne, že žádný soud nemůže přehlížet zjevnou skutečnost, že nástroje, pomocí nichž se realizuje trestněprávní ochrana, omezují základní práva či svobody, a jen důsledné respektování tohoto principu zaručuje, že takové omezení bude možno ještě považovat za přiměřené účelu sledovanému trestním řízením ve smyslu čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Princip subsidiarity trestní represe přitom vyžaduje, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, tj. především v těch případech, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní.

 

Tvrzení Nejvyššího soudu, že stěžejním důvodem pro vedení trestního řízení proti obviněným není samotný jejich právní názor, nýbrž zejména nesprávně vedené řízení, nelze považovat za přesvědčivé už jen pro jeho zcela jednoznačně konstatovaný závěr, že správnost předmětného rozhodnutí je otázkou posouzení viny obviněných, a že nemožnost nápravy v rámci trestního řízení a omezená možnost nápravy v rámci správního řízení neznamená, že ve věci nelze vyvodit důsledky trestně právního charakteru vztahující se k samotnému účinku. Ústavní soud naopak zastává názor, že věcná nesprávnost správního rozhodnutí, která nadto není konstatována instančně nadřízeným správním orgánem, nýbrž soudem v trestním řízení, nemůže představovat sama o sobě naplnění objektivní stránky trestného činu maření úkolu veřejného činitele z nedbalosti podle § 159 tr. zákona, a ztotožňuje se se závěrem obvodního soudu, že legitimita trestněprávních zásahů může být odůvodněna pouze nutností ochrany elementárních právních hodnot před činy zvlášť škodlivými pro společnost, kdy neexistuje jiné řešení než trestněprávní.

 

(podle nálezu Ústavního soudu ČR spisové značky III.ÚS 3296/21, ze dne 2. 5. 2023)

 

 

ÚS: Důvody pro aplikaci moderačního práva podle § 150 občanského soudního řádu

 

Za důvody hodné zvláštního zřetele je třeba považovat takové okolnosti, pro které by se jevilo v konkrétním případě nespravedlivé ukládat náhradu nákladů řízení tomu účastníku, který ve věci úspěch neměl, a zároveň by bylo možno spravedlivě požadovat na úspěšném účastníku, aby náklady vynaložené v souvislosti s řízením nesl ze svého. Významné jsou rovněž okolnosti, které vedly k soudnímu uplatnění nároku, postoj účastníků v průběhu řízení a okolnosti další, které mají skutečný vliv na spravedlivost rozhodnutí o náhradě nákladů řízení.

Spočíval-li důvod pro aplikaci § 150 o. s. ř. pouze v jakési „lítosti„ soudu nad vedlejším účastníkem, který neunesl žalobní břemeno, když se mu nepodařilo coby žalobci prokázat jeho žalobní tvrzení, je takové posouzení, neberoucí naopak v potaz situaci druhého účastníka (zde: stěžovatele), proti kterému byla podána žaloba, zcela mimo možnosti, jež soudu moderační právo přiznává. Pokud je toto ustanovení aplikováno s uvedením důvodu, který jeho aplikaci objektivně založit nemůže, aniž byly posouzeny všechny relevantní důvody pro jeho možnou aplikaci, jde o postup znamenající libovůli a zasahující do základního práva na spravedlivý proces.

 

Soud, který zvažuje aplikaci moderačního práva, má povinnost dát účastníkům prostor se k tomu vyjádřit a umožnit jim tak vznášet tvrzení či důkazní návrhy, které by mohly aplikaci tohoto ustanovení ovlivnit. Jen tak je postup soudu předvídatelný a dostojí zásadě kontradiktornosti řízení. Postup krajského soudu, který nesprávně poučil účastníky o tom, že jde o rozsudek mezitímní a o jejich nákladech bude rozhodováno až v konečném rozsudku, byl matoucím a zcela popírajícím zásadu předvídatelnosti soudního rozhodování. Takový postup ve svém důsledku představuje zásah do práva na spravedlivý proces.

(podle nálezu Ústavního soudu ČR spisové značky III.ÚS 3517/22, ze dne 9. 5. 2023)