Otázky práva EU v řízení o dovolání a právo dovolatele na spravedlivý proces

 

I. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Jaromír Jirsa) zrušil usnesení Nejvyššího soudu čj. 23 Cdo 1272/2021-420 ze dne 27. 7. 2021, neboť jím bylo porušeno právo stěžovatelky na soudní ochranu zaručené v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

 

Žalobou podle části páté občanského soudního řádu se stěžovatelka domáhala, aby Obvodní soud pro Prahu 8 nahradil zamítavá rozhodnutí Energetického regulačního úřadu. Těmito rozhodnutími ERÚ nevyhověla návrhu stěžovatelky na přiznání práva na podporu elektřiny ve výši platné pro zdroje uvedené do provozu mezi 1. 1. 2011 a 31. 12. 2011, dále uložení povinnosti vedlejší účastnici poskytovat tuto podporu v podobě „zelených bonusů“ a stanovení, že tato práva a povinnosti trvají po dobu životnosti energetického zařízení. Obvodní soud však žalobu zamítl. Městský soud v Praze k odvolání stěžovatelky prvostupňové rozhodnutí nalézacího soudu potvrdil. Proti rozsudku městského soudu brojila stěžovatelka dovoláním, spolu s návrhem na položení předběžných otázek SDEU. Nejvyšší soud však dovolání stěžovatelky usnesením odmítl částečně jako vadné, částečně jako nepřípustné. Z důvodu výsledku dovolacího řízení se Nejvyšší soud návrhem stěžovatelky na položení předběžných otázek SDEU blíže nezabýval – bylo-li dovolání shledáno zčásti vadným a zčásti nepřípustným, pak podle Nejvyššího soudu bez dalšího není dána potřeba zajištění správného a jednotného výkladu unijního práva pro výchozí řízení před soudem členského státu ve věci samé.

 

Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti zejména namítala, že její dovolání nebylo vadné a že vymezila důvody přípustnosti. Obecné soudy podle ní porušily její právo na spravedlivý proces, protože nepoložily předběžnou otázku SDEU a svůj postup řádně neodůvodnily. Stěžovatelka v tomto ohledu namítala rozpor národní úpravy se směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2009/28/ES ze dne 23. 4. 2009 o podpoře využívání energie z obnovitelných zdrojů a o změně a následném zrušení směrnic 2001/77/ES a 2003/30/ES (zejména čl. 13).

 

Ústavní soud dospěl k závěru, že Nejvyšší soud svým postupem porušil právo stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, a usnesení Nejvyššího soudu zrušil. 

 

Ø    Právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není porušeno, nepředloží-li Nejvyšší soud podle čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské unie Soudnímu dvoru Evropské unie předběžnou otázku týkající se merita věci, shledá-li, že je dovolání vadné či nepřípustné podle pravidel občanského soudního řádu bez ohledu na případnou odpověď SDEU.

 

Ø    Namítá-li dovolatel v dovolání, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku práva EU a vymezí-li zároveň, v čem spatřuje splnění předpokladu přípustnosti v návaznosti na judikaturu Nejvyššího soudu, Nejvyšší soud poruší právo dovolatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, odmítne-li dovolání bez dalšího jako vadné.

 

Text 15 stránkového kasačního nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 22.11. 2022 spisové značky I. ÚS 2839/21 je dostupný z níže uvedeného linku:

 

https://www.usoud.cz/fileadmin/user_upload/Tiskova_mluvci/Publikovane_nalezy/2022/1-2839-21_-_an.pdf