ÚS: Ke svobodě projevu ve vztahu k parodii a satiře
I. Parodie či satira, které jsou obecně chápány jako umělecké či obdobné projevy či příspěvky do veřejné debaty, které ze své podstaty provokují a pobuřují, jsou obecně chráněny svobodou projevu podle čl. 17 Listiny základních práv a svobod. Humor, nadsázka, ironie i sarkazmus totiž jsou nutnou součástí společenského dialogu a obecně přispívají ke svobodné výměně názorů a myšlenek jako nutnému atributu demokratické společnosti. Jakýkoli zásah do tohoto prostoru je pak nutné podrobit přísným kritériím a nahlížet na něj se zvláštní obezřetností. Satirické, humorné či sarkastické projevy je třeba zkoumat nikoli izolovaně, nýbrž v celém svém kontextu, a je třeba zohlednit skutečný obsah informací, jejich přínos k diskuzi o otázce obecného zájmu, jakož i pravdivost jejich základu. Ochrany svobody projevu nepožívají nenávistné projevy, byť by měly satirický či parodický charakter.
II. Rozhodování srovnatelných věcí podle „pilotního rozhodnutí„, jako projev racionalizace soudního řízení, v zásadě není na úkor ústavně zaručených práv na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Takový postup je v rozhodovací praxi u stejných či obdobných věcí rozhodovaných soudem ve stejné době mezi totožnými účastníky běžný a žádoucí, přičemž zejména z hlediska odůvodnění soud vychází z již dříve vysloveného a podrobně zdůvodněného závěru, na který v odůvodnění svého rozhodnutí pouze odkáže, popřípadě stručně zopakuje jeho nosné myšlenky, které pak na posuzovanou věc použije. Aby nedošlo k porušení ústavně zaručených práv na řádně vedené soudní řízení, soud za takové situace musí přesvědčivě zdůvodnit, proč zvolil právě řešení přijaté v pilotním rozhodnutí, tedy proč právě již přijaté řešení na danou věc dopadá. Odkazuje-li soud v navazujících rozhodnutích na pilotní rozhodnutí, je povinen zajistit, aby adresát navazujícího rozhodnutí měl možnost se s veškerými důvody pilotního rozhodnutí seznámit, například jeho předchozím zveřejněním. To neplatí, je-li obsah pilotního rozhodnutí adresátovi navazujícího rozhodnutí prokazatelně znám, například jde-li o věc mezi týmiž účastníky.
III. Z ústavně zaručeného principu dělby moci vyplývá, že soud se od doslovného znění zákona za určitých okolností smí (a musí) odchýlit. Soud tak však může učinit pouze tehdy, vyžaduje–li to účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jenž má svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku. Tam, kde zákonodárce pro úpravu právních vztahů zvolil taxativní výčet práv či povinností, je třeba na soud klást obzvláště přísné nároky co do kvality odůvodnění a naléhavosti důvodů, které opodstatňují odchýlení se od výslovného znění zákona. Zjednodušeně řečeno, čím konkrétnější či rigidnější je právní úprava, tím naléhavější důvody je třeba přednést pro odchýlení se od výslovného znění zákona, aby bylo možné takové rozhodnutí soudu akceptovat z hlediska dělby moci a dalších ústavou chráněných hodnot, vůči kterým soudcovské dotváření práva v konkrétní věci směřuje.
(podle nálezu Ústavního soudu ČR spisové značky I.ÚS 2956/23, ze dne 10. 1. 2024)