Soudní přezkum propuštění duchovních ze služebního poměru k církvi
Obecné soudy nejenže nejsou oprávněny rozhodovat o trvání služebního poměru duchovních, ale ani v této souvislosti přezkoumávat, zda v rámci církve existuje orgán k ochraně práv duchovních vyplývajících z vnitřních předpisů církve, a nejsou oprávněny samy poskytnout ochranu v případě jeho absence. Tento závěr pak není v rozporu s právem na soudní ochranu.
Základem posuzovaného případu je spor mezi stěžovateli a Pražskou pravoslavnou eparchií (v tomto řízení vedlejší účastnice) o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru. Stěžovatelé byli duchovními Pravoslavné církve v českých zemích. Její církevní právnická osoba – vedlejší účastnice dopisy ze dne 11. prosince 2024, podepsanými arcibiskupem, stěžovatelům oznámila, že s nimi ukončuje poměr duchovních s účinky obdobnými okamžitému zrušení pracovního poměru.
Stěžovatelé se následně neúspěšně bránili před civilními soudy žalobou na určení neplatnosti zrušení pracovního poměru. Obecné soudy, stručně řečeno, založily svá rozhodnutí na limitech plynoucích pro jejich přezkum z ústavního principu autonomie církví – podle nich soudům přísluší přezkoumávat pouze existenci úkonu způsobilého pracovní poměr ukončit a otázku, zda jej vydal orgán k tomu pověřený.
Stěžovatelé se poté obrátili na Ústavní soud. V ústavní stížnosti zejména tvrdili, že obecné soudy porušily jejich ústavně zaručená právo na rovnost v právech, zákaz diskriminace, právo na svobodnou volbu povolání a na spravedlivé pracovní podmínky a konečně právo na soudní ochranu. Namítají, že dřívější rozhodnutí Ústavního soudu o církevní autonomii vychází z předpokladu, že existuje příslušný orgán církve, před nímž lze otázku trvání pracovního poměru projednat. V tomto případě však neexistuje, ačkoliv by podle vnitřních církevních předpisů měl být zřízen.
První senát (soudce zpravodaj Tomáš Langášek) dospěl k závěru, že obecné soudy nepostupovaly protiústavně, když nepřezkoumaly náležitosti ukončení služebního poměru stěžovatelů jakožto duchovních ze strany Pražské pravoslavné eparchie. Z toho důvodu ústavní stížnost zamítl.
Ústavní soud setrvale zastává právní názor, že obecné soudy zásadně nemohou rozhodovat o věcech služebního poměru duchovních k církvi, neboť by tím došlo k nepřípustnému zásahu do autonomní a nezávislé rozhodovací pravomoci církve. Tento závěr vyplývá z řady starších i novějších nálezů Ústavního soudu.
Stěžovatelé však vznáší námitku, kterou se Ústavní soud dosud nezabýval, a to že obecné soudy měly jejich věc podrobit plnému přezkumu s ohledem na nefunkčnost, resp. neexistenci vnitřního církevního orgánu povolaného k rozhodování sporů ohledně trvání služebního poměru, ačkoliv by podle církevních předpisů fungovat měl. Ani tuto námitku však Ústavní soud neshledal jako důvodnou.
Dosavadní nálezy, které zmiňovaly možnost věc projednat před vnitrocírkevním přezkumným orgánem, nelze navzdory tvrzení stěžovatelů vykládat tím způsobem, že církev má povinnost takový orgán ustanovit a že v opačném případě musejí ochranu poskytnout obecné soudy. Soudy s ohledem na církevní autonomii, zakotvenou v čl. 16 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, nejsou oprávněny interpretovat vnitřní církevní předpisy, a to ani v případě pochybností o platnosti či dovolenosti určitého aktu. Došlo by totiž k absurdní situaci, kdy by soudy dle interpretace stěžovatelů v případě absence přezkumného orgánu musely poskytnout ochranu samy, zároveň by však vzhledem k uvedenému nemohly platnost ukončení služebního poměru duchovního vůbec posoudit. Stěžovateli odkazovaná judikatura Ústavního soudu na jejich případ navíc nedopadá, neboť se týkala posuzování mzdových a jiných majetkových nároků (bývalých) duchovních k církvi, které vznikly (až) v důsledku ukončení služebního poměru nebo v souvislosti s ním.
Ústavní soud tedy shrnuje, že obecné soudy nejenže nejsou oprávněny rozhodovat o trvání služebního poměru duchovních, ale ani v této souvislosti přezkoumávat, zda v rámci církve existuje orgán k ochraně práv duchovních vyplývajících z vnitřních předpisů církve, a nejsou oprávněny samy poskytnout ochranu v případě jeho absence. Tento závěr pak není v rozporu s právem na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Text 8 stránkového zamítavého nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 19.06. 2026 spisové značky I. ÚS 499/26 je – včetně odlišného stanoviska soudce Wintra k odůvodnění – dostupný z níže uvedeného linku:
https://www.usoud.cz/fileadmin/user_upload/Tiskova_mluvci/Publikovane_nalezy/2026/1-499-26_AN.pdf
I.-US-499-26.pdf