Hlukové imise z provozu autodromu
V řízení před obecnými soudy šlo o řešení konfliktu vzniklého z důvodu hluku pronikajícího na pozemek žalobců (v řízení před Ústavním soudem vedlejších účastníků) z autodromu v Mostě, který provozuje obchodní společnost AUTODROM MOST a.s. (stěžovatelka) jako součást svého podnikání. Vedlejší účastníci (manželé vlastnící a obývající nemovitost sousedící s autodromem) se žalobou domáhali, aby stěžovatelce byla uložena povinnost zdržet se obtěžování vedlejších účastníků hlukem pocházejícím z provozu motocyklů a automobilů na vymezených pozemcích stěžovatelky. Okresní soud nejprve žalobu zamítl s tím, že vedlejší účastníci mají právo na náhradu újmy v penězích, nikoliv právo domáhat se po stěžovatelce zdržení se obtěžování imisemi hluku z jejího provozu. Poté, co tento rozsudek krajský soud zrušil, rozhodoval okresní soud podruhé se stejným výsledkem. Krajský soud následně změnil rozsudek okresního soudu tak, že žalobě vyhověl. Po podrobném doplnění dokazování učinil krajský soud závěr, že imise hluku z provozu žalované jsou vyšší než v konkrétní druhově srovnatelné lokalitě. Většinou jde ze strany stěžovatelky o rušení v míře vyšší než přiměřené poměrům, v jehož důsledku jsou žalobci podstatně omezeni v užívání svého pozemku k účelům, k nimž se obvykle používá (zejména odpočinku a rekreaci). Navíc imise z provozu žalované nepřiměřeně narušují jejich psychickou pohodu. Podle jeho rozsudku je stěžovatelka povinna zdržet se obtěžování žalobců hlukem pocházejícím z provozu motocyklů a automobilů na vymezených pozemcích, pronikajícím na pozemek vedlejších účastníků, nad míru přiměřenou poměrům. Tuto míru přiměřenou poměrům pak krajský soud specifikoval v odůvodnění rozsudku. Stěžovatelka se proti rozhodnutí neúspěšně bránila rovněž u Nejvyššího soudu.
V ústavní stížnosti stěžovatelka zejména namítala, že příslušné orgány autodrom úředně povolily a následně kolaudovaly již v 70. a 80. letech minulého století. Stěžovatelka všechny podmínky dle veřejnoprávních povolení dodržuje. Limity stanovené soudem jsou však pro její podnikání likvidační a nelze je dodržet. Rozsudek krajského soudu podle ní znemožňuje provoz autodromu jako celku, protože vylučuje dosahování zisku.
První senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Tomáš Langášek) neshledal ústavní stížnost důvodnou, a proto ji zamítl.
Podle judikatury Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva platí, že domov musí být chápán jako místo s právem jeho pokojného užívání. Ústavní soud také již dříve konstatoval, že nadměrný hluk má negativní vliv na lidské zdraví.
V projednávané věci se jednalo o spor soukromých osob, ve kterém bylo třeba vyvažovat právo podnikat a právo na ochranu vlastnictví na jedné straně – a právo na ochranu soukromého a rodinného života a obydlí na straně druhé. Jeho jádrem se ukázalo být určení, zda imise z podnikatelské činnosti pronikající na pozemek sousedů jsou nepřiměřené místním poměrům. Podobným konfliktem se Ústavní soud ve své nálezové judikatuře dosud nezabýval.
V projednávané věci stát zajistil ochranu obydlí vedlejších účastníků před nadměrným hlukem prostřednictvím rozhodnutí soudů. Aby to mohl učinit, musel částečně omezit protichůdné zájmy stěžovatelky, zejména její právo podnikat. Otázkou, kterou vznáší i stěžovatelka, tak zůstává, zda toto omezení jejího práva bylo přiměřené.
Ø Krajský soud ve svém rozsudku zvažoval, co lze ještě po stěžovatelce spravedlivě požadovat. Proto porovnal podnikání stěžovatelky se srovnatelným závodním okruhem Sachsenring, u kterého je obytná zástavba ještě blíže než v případě stěžovatelky. Dovodil, že stěžovatelka může přijmout technická a organizační opatření, která sníží hlukové imise pronikající na pozemek vedlejších účastníků na míru přiměřenou místním poměrům. Na tomto závěru neshledává Ústavní soud nic rozporného s ústavním pořádkem. Pokud na srovnatelném závodním okruhu lze přijmout opatření ke zmírnění obtěžování hlukem (aniž by to mělo likvidační efekt), pak lze taková opatření v zásadě přijmout i v případě stěžovatelky.
Ústavní soud nijak nezpochybňuje, že stanovené limity podnikání stěžovatelku ovlivňují a stěžovatelka pravděpodobně bude muset vynaložit prostředky na přijetí daných opatření. Nejde však o porušení práva podnikat, natož porušení jeho podstaty a smyslu. Soud stěžovatelce nezakázal provozovat autodrom nebo polygon, pouze jí uložil povinnost zdržet se obtěžování vedlejších účastníků hlukem v rozsahu přesahujícím míru přiměřenou místním poměrům, kterou podrobněji definoval. Tím soud aplikoval § 1013 odst. 1 občanského zákoníku, který stěžovatelce přikazuje zdržet se imisí nepřiměřených místním poměrům.
Stěžovatelka rovněž namítala nezohlednění veřejného zájmu na provozování autodromu. Ústavní soud pouze poznamenává, že takový veřejný zájem neshledává. Jednotlivé veřejné zájmy, které stěžovatelka zmiňuje, nepochybně existují (např. zájem na pořádání sportovních akcí nebo rozvoji místní ekonomiky), přesto nelze veřejný zájem ztotožňovat s konkrétním podnikáním konkrétní osoby. Stěžovatelka přitom opomíjí, že v jádru obtěžování hlukem jsou komerční soukromé jízdy v průběhu týdne, které vedlejší účastníci i svědci považovali za nejvíce obtěžující. Je-li klíčovým argumentem stěžovatelky to, že jí soudy údajně zabránily dosáhnout zisku (nepřiměřeně omezily její podnikání), pak jde o zájem soukromý, nikoliv veřejný. Tím Ústavní soud nijak nepopírá dílčí benefity, které mohou veřejnosti z podnikání stěžovatelky plynout. Ani jejich existence však neznamená, že by soudy měly rezignovat na ochranu obyvatel před hlukem.
Text 10 stránkového zamítavého nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 17.06. 2026 spisové značky I. ÚS 143/26 je dostupný z níže uvedeného linku:
https://www.usoud.cz/fileadmin/user_upload/Tiskova_mluvci/Publikovane_nalezy/2026/1-143-26_AN.pdf
I.US-143-26.pdf