ÚS: Náhrada nákladů z hlediska zavinění na zastavení řízení

 

Při rozhodování o nákladech řízení, jež bylo zastaveno, není možné v situaci, kdy nelze jednoznačně určit viníka za zastavené řízení, použít speciální § 146 odst. 2 o. s. ř. Vyplývá-li totiž z okolností konkrétní věci, že důvod zastavení řízení nelze klást k tíži žádného z účastníků, je třeba aplikovat obecný § 146 odst. 1 písm. b) o. s. ř., podle něhož žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení podle jeho výsledku.

(podle nálezu Ústavního soudu ČR spisové značky III.ÚS 133/24, ze dne 24. 4. 2024)

 

 

ÚS: Povinnost NSS postoupit věc rozšířenému senátu

 

Dospěje-li senát Nejvyššího správního soudu při svém rozhodování k právnímu názoru, který je odlišný od právního názoru již vyjádřeného v rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, je podle § 17 odst. 1 soudního řádu správního povinen postoupit věc k rozhodnutí rozšířenému senátu. Pakliže tak neučiní a ve věci sám rozhodne, zatíží řízení vadou nesprávně obsazeného soudu, jež v rovině ústavněprávní představuje porušení ústavního práva na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod [shodně již např. nález sp. zn. I. ÚS 2866/15 ze dne 14. března 2016 (N 41/80 SbNU 501), bod 28].

Posoudí–li správní soud přípis účastníka přestupkového řízení, který splňuje veškeré obsahové i formální požadavky na plnou moc (ač není jako plná moc označen a není na samostatné listině) jako pouhé vyjádření vůle nechat se tam uvedenou osobou v řízení zastupovat“ a nikoli jako plnou moc, je takový závěr v extrémním nesouladu s obsahem přípisu; z toho plynoucí závěr o nepředložení plné moci pak představuje zásah do práva stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

 

(podle nálezu Ústavního soudu ČR spisové značky IV.ÚS 2618/23, ze dne 7. 5. 2024)

 

 

ÚS: Rozdílný mechanismus odškodňování za nezákonné rozhodnutí

 

Rozdílné zacházení na základě napadeného ustanovení § 254 odst. 1 věty druhé zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění účinném od 1. 7. 2017 do 31. 12. 2020, spočívající v tom, že bylo-li nezákonné rozhodnutí vydáno podle daňového řádu v nalézacím řízení, byla náhrada škody ve formě úroku z neoprávněného jednání správce daně poskytována bez dalšího, zatímco postupoval-li správní orgán podle jiného předpisu, bylo třeba nárok uplatnit zákonem stanoveným způsobem [§ 14 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) ], nepředstavuje porušení čl. 3 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Neděje se totiž tak z tzv. podezřelého důvodu (týkajícího se osobní charakteristiky jednotlivce s úzkým vztahem k důstojnosti člověka), nadto jde o výjimku pro oblast daní, která nároky kladené na zdůvodnění odlišného zacházení zásadně snižuje, přičemž jeho důvodem je „vhodnost“ jak na straně daňového subjektu, tak na straně správce daně díky druhové totožnosti jednotlivých případů. Navíc je u dělené správy dána rozumná symetrie mezi právy a povinnostmi státu a skupiny poplatníků, neboť zákonodárce sice vyžaduje, aby tato skupina škodu uplatňovala u příslušného orgánu, současně jí však nezatěžuje povinností hradit úrok z prodlení.

(podle nálezu Ústavního soudu ČR spisové značky Pl.ÚS 8/23, ze dne 7. 5. 2024)