ÚS: Překvapivé rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení

 

1. Aplikoval-li odvolací soud při určení tarifní hodnoty § 9 odst. 1 advokátního tarifu, aniž by pro to byly splněny zákonné předpoklady, nerespektoval příslušnou právní úpravu a porušil ústavně zaručené právo stěžovatelky na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny) a právo na ochranu vlastnictví (čl. 11 odst. 1 Listiny).

2. Má-li odvolací soud na otázku náhrady nákladů řízení jiný náhled než soud nalézací, aniž by se přitom skutkové okolnosti relevantně změnily, je povinen vytvořit pro účastníky procesní prostor, aby se mohli k dané otázce vyjádřit a uplatnit námitky a argumenty, které mohou rozhodnutí odvolacího soudu ovlivnit a s nimiž se odvolací soud musí ve svém rozhodnutí vypořádat; nedostojí-li tomuto požadavku, poruší účastníkova ústavně zaručená práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.

(podle nálezu Ústavního soudu ČR spisové značky IV.ÚS 277/24, ze dne 7. 5. 2024)

 

 

ÚS: Odmítnutí projednání kasační stížnosti

 

Předmět řízení před Nejvyšším správním soudem neodpadne, pokud po napadeném zrušujícím rozsudku krajského soudu rozhodly správní orgány novým rozhodnutím. Předmětem řízení o kasační stížnosti proti konečnému rozhodnutí krajského soudu je totiž právě toto rozhodnutí. Odmítnutí takové kasační stížnosti s odkazem na § 46 odst. 1 písm. a) ve spojení s § 120 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, tedy pro odpadnutí předmětu řízení, představuje odepření práva na přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

(podle nálezu Ústavního soudu ČR spisové značky II.ÚS 470/22, ze dne 27. 3. 2024)

 

 

ÚS: Nedostatečné odškodnění za nezákonné trestní stíhání

 

Za nejpodstatnější považuje Ústavní soud odsouzení stěžovatelky k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání osmi let a šesti měsíců. A zejména pak skutečnost, že celkem 21 měsíců (do rozhodnutí odvolacího soudu) stěžovatelka žila v nejistotě, zda tento trest nebude muset skutečně vykonat. Není proto možné tento případ srovnávat s případy, kdy buď bylo rozhodnuto o zproštění obžaloby již soudem prvního stupně, nebo kdy sice bylo rozhodováno v několika stupních, avšak uloženým trestem byl pouze trest podmíněný.

Ústavní soud nezpochybňuje závěry Nejvyššího soudu učiněné v rozsudku ze dne 16. 9. 2015 sp. zn. 30 Cdo 1747/2014 (a předtím v rozsudku ze dne 27. 6. 2012 sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, zařazeném do Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek jako Rc 122/2012), ale zdůrazňuje, že ke srovnání lze používat pouze případy skutečně srovnatelné. V případě stěžovatelky obecné soudy nepostupovaly v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu. Srovnaly případ stěžovatelky s případy zjevně nesrovnatelnými, namísto toho, aby stanovily, řečeno slovy Nejvyššího soudu, „přiměřené zadostiučinění v takové výši, která bude odpovídat ekonomické realitě České republiky a tomu, co by obecně bylo vnímáno jako spravedlivé“. Takovým postupem obecné soudy zasáhly do práv stěžovatelky zaručených čl. 36 odst. 1 a odst. 3 Listiny.

(podle nálezu Ústavního soudu ČR spisové značky II.ÚS 379/23, ze dne 24. 4. 2024)