ÚS: Postup soudů k naplnění práva styku rodiče a dítěte
V situaci, kdy dítě striktně odmítá rodiče, jsou obecné soudy povinny aktivně činit kroky, které by mohly vést k obnově a rozvoji vztahu rodiče a dítěte, především se musí zabývat příčinou rozvratu vazeb, možnostmi nápravy a perspektivou budoucího rozvoje vztahu.
Při rozhodování o úpravě styku dítěte s nerezidentním rodičem jsou soudy povinny nejen zohlednit jeho schopnost o dítě pečovat, ale též aktivně hledat a stanovit konkrétní a postupně rozšiřující se režim styku, nejsou-li závažné důvody k jeho omezení. Odsunutí úpravy styku na pozdější dobu nebo jeho nadměrné omezení, aniž by byl stanoven cílový režim, představuje zásah do základních práv jak rodiče, tak dítěte, které má právo na péči obou rodičů (shodně nález sp. zn. II. ÚS 212/25 ze dne 12. března 2025).
Perspektiva budoucího rozšíření styku je klíčová i v případech, kdy styk rodiče s dítětem je velmi výrazně omezen. Bez takové perspektivy úzký styk blížící se úplnému vyloučení rodiče ze života dítěte (zde 1 hodina týdně neprezenční komunikace formou videohovorů, nebo 30 minut týdně neprezenčně on-line písemná komunikace prostřednictvím elektronické komunikační sítě) nebude ústavně akceptovatelný již jen pro absenci takové perspektivy (shodně nález sp. zn. II. ÚS 894/25 ze dne 30. července 2025, bod 36), i pokud by byl krátkodobě akceptovatelný jako tzv. navykací režim. K tomu by však musel být současně schopen naplnit účel navykacího režimu.
Při hledání nejlepšího zájmu dítěte je nutné považovat jeho přání za zásadní vodítko. Předpokladem je, že je dítě dostatečně rozumově a emocionálně vyspělé. Současně však není možné, aby obecné soudy postoj nezletilého dítěte bez dalšího převzaly a své rozhodnutí založily pouze na jeho přání, namísto na pečlivém a komplexním posuzování jeho zájmů [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 4160/12 ze dne 23. dubna 2013 (N 66/69 SbNU 213)].
Nepostupují-li soudy uvedeným způsobem, mohou tím porušit práva rodiče na rodinný život a péči o děti a jejich výchovu zaručená čl. 10 odst. 2 a čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod.
(podle nálezu Ústavního soudu ČR spisové značky III.ÚS 2271/25, ze dne 29. 10. 2025)
ÚS: Odvolání proti výroku trestního soudu o náhradě škody
I. Pojem škody má ve výroku o vině a ve výroku o náhradě škody odlišný význam. V případě výroku o vině je škoda znakem skutkové podstaty trestného činu, u výroku o náhradě škody je podkladem k nároku poškozeného na náhradu újmy způsobené trestnou činností. Výše způsobené škody, kterou obsahuje výrok o vině, bez dalšího nepředurčuje, jak vysokou povinnost k náhradě škody trestní soud obviněnému uloží.
II. Výrok o náhradě škody je oddělitelným výrokem. Odvolací trestní soud jej může samostatně přezkoumat a případně jej zrušit, i když výrok o vině nabyl právní moc (částečná právní moc). Pokud odvolací trestní soud zamítne odvolání poškozeného jen proto, že výrok o vině obsahující výši škody je již v právní moci, odepírá poškozenému právo na přístup k soudu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod).
(podle nálezu Ústavního soudu ČR spisové značky IV.ÚS 1209/25, ze dne 22. 10. 2025)
ÚS: Získání značného prospěchu podle § 347a odst. (4) písm. c) trestního zákoníku
Výklad obecných soudů, podle kterého požadavek „získání značného prospěchu“ použitý v § 347a odst. (4) písm. c) trestního zákoníku může být naplněn i tehdy, má-li prospěch (zcela, nebo částečně) nemajetkový charakter, z ústavního hlediska obstojí. Obecné soudy jsou však povinny přesvědčivě odůvodnit, proč lze konkrétní nemajetkový prospěch považovat za značný.
Pokud obecné soudy této povinnosti nedostojí a ani v minimální míře nevysvětlí, proč lze prospěch (v konkrétní věci spočívající v zamýšleném ukončení trestního stíhání vedeného pro loupež a porušování domovní svobody) hodnotit jako značný, poruší tím stěžovatelovo ústavně zaručené právo na soudní ochranu.
(podle nálezu Ústavního soudu ČR spisové značky III.ÚS 2032/25, ze dne 14. 10. 2025)