III. ÚS 3025/22 – případ stěžovatele, který byl postřelen při pokusu o přechod tehdejší státní hranice československými pohraničníky, se vrací před obecné soudy. Znovu se budou zabývat přiměřeným odškodněním újmy na zdraví.

Případ stěžovatele, který byl postřelen při pokusu o přechod tehdejší státní hranice československými pohraničníky, se vrací před obecné soudy. Znovu se budou zabývat přiměřeným odškodněním újmy na zdraví.

 

III. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Vojtěch Šimíček) vyhověl ústavní stížnosti stěžovatele a zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. 8. 2022, č. j. 17 Co 242/2022-46, a výroky II. a III. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 9. 5. 2022, č. j. 37 C 118/2021-32. Rozhodnutími bylo porušeno právo stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

 

Stěžovatel se jako žalobce domáhal po žalované v České republice – Ministerstvu spravedlnosti odškodnění újmy na zdraví ve výši 476 250 Kč v souvislosti se svým zatčením ze dne 21. 7. 1989, kdy byl jako občan bývalé Německé demokratické republiky ještě navíc postřelen při pokusu přejít hranice z ČSSR do Spolkové republiky Německo československými pohraničníky. Dne 6. 8. 2019 Okresního soud v Domažlicích vyslovil stěžovatelovu účast na soudní rehabilitaci ve vztahu k nezákonnému omezení osobní svobody, zadržení a postřelení při pokusu o překročení státní hranice. V návaznosti na to poskytla žalovaná stěžovateli částku 1 027 Kč. Nevyhověla stěžovatelově požadavku na náhradu škody na zdraví s odůvodněním, že nebyla řádně vyčíslena ani doložena. Stěžovatel si proto nechal vypracovat bodové ohodnocení újmy na zdraví a obrátil se na obecné soudy

 

V průběhu řízení před obvodním soudem vzal stěžovatel žalobu částečně zpět a dále požadoval přisouzení částky 27 750 Kč. Nově žádal odškodnění pouze v rozsahu nesporných 370 bodů po 15 Kč za jeden bod [podle vyhlášky ministerstev zdravotnictví a spravedlnosti, Státního sociálního zabezpečení a Ústřední rady odborů č. 32/1965 Sb., o odškodňování bolesti a ztížení společenského uplatnění při pracovních úrazech a nemocech z povolání a k provedení § 444 zákona č. 40/1964 Sb., ve znění do 28. 1. 1993 („vyhláška„)]. Základní odškodnění podle této vyhlášky stěžovatel žádal zvýšit na pětinásobek, protože v jeho případě došlo k porušení Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. Navíc osoby, které se měly dopustit porušení na právech stěžovatele, byly v době rozhodování obvodního soudu trestně stíhány. Stěžovatel odkazoval na eventuální trestní odpovědnost bývalého premiéra Lubomíra Štrougala, bývalého ministra vnitra Vratislava Vajnara a bývalého tajemníka ÚV KSČ Jana Fojtíka.

 

Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 9. 5. 2022 uložil žalované povinnost zaplatit stěžovateli částku 5 500 Kč, co do částky 22 200 Kč žalobu zamítl (výrok II.) a stěžovateli uložil zaplatit žalované náklady řízení ve výši 1 200 Kč (výrok III.). O odvolání rozhodl Městský soud v Praze tak, že rozsudek obvodního soudu se v jeho zamítavém výroku II. potvrdil a ve výroku III. jej změnil tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

 

Ústavní soud vyhověl stížnosti stěžovatele a zrušil rozhodnutí v napadeném rozsahu. Připomněl, že svoboda pohybu (a pobytu) patří do skupiny přirozených práv člověka, do níž by mělo být veřejnou mocí zasahováno jen v nejnutnějších případech. Je totiž jedním z předpokladů svobody jednání člověka jako tvůrčí a myslící bytosti. V období totalitní vlády jedné strany od února roku 1948 do ledna roku 1990 však stát používal trestný čin opuštění republiky k nejhrubšímu porušování zákonnosti. Stíhání tohoto deliktu mělo výrazný politický charakter. Stěžovatel byl omezen na osobní svobodě a byl postřelen při pokusu o přechod tehdejší státní hranice, v čemž tehdejší státní mocí spatřovala právě naplnění pokusu trestného činu opuštění republiky. Posléze byl stěžovatel rehabilitován se všemi s tím spojenými důsledky, a to včetně možnosti odškodnění, čímž bylo fakticky uznáno, že došlo k zásahu do stěžovatelovy svobody pohybu. 

 

V řízení před obecnými soudy se stala spornou výše odškodnění bolestného. Nebyly ale sporné okolnosti, za nichž k poškození zdraví stěžovatele došlo. Tyto okolnosti přitom považoval Ústavní soud za mimořádné. Nelze stavět na srovnatelnou úroveň situaci, v níž na stěžovatele stříleli pohraničníci a zranili jej při realizaci jeho základního práva, a okolnosti vzniku pracovního úrazu nebo nemoci z povolání – jakkoliv k tomu znění předmětné vyhlášky svádí. Stěžovatel musel násobně více duševně strádat, když si nemohl být jistý, jaká kvalita ošetření mu bude poskytnuta jako osobě, která se dopustila deliktu politického charakteru. Pokud by nedošlo v krátké době k pádu komunistického totalitního režimu, mohl očekávat další postih tehdejší vládnoucí mocí. Okolnosti, za kterých došlo k poškození zdraví stěžovatele, je nutné (ve srovnání s pracovním úrazem nebo nemocí z povolání) považovat za skutečně mimořádné, a tomu by podle Ústavního soudu měla odpovídat i výše jeho odškodnění.

 

Stěžovateli přitom nelze klást k tíži, že svůj nárok uplatnil až s časovým odstupem řady let. K reálnému a úspěšnému uplatnění odškodnění totiž byl nutný nejen vznik právního rámce zakotvujícího nástroje, jak se takového nároku domoci, ale byla k tomu nutná především reálná změna společenské konstelace. Uplatnění nároku vázaného na poškození zdraví bylo dříve deformováno celkovým pohledem na jednotlivce. Zájmy a potřeby jednotlivce byly hodnoceny pouze jako prostředek jiných cílů. Teprve později začala veřejná moc vnímat jednotlivce a ochranu jeho zájmů jako smysl a důvod své existence. Až v tento moment se dostal jednotlivec do popředí před státem. K uplatnění nároku souvisejícího s odškodněním bezpráví způsobeného totalitní mocí bylo proto kromě existence pozitivního práva nutné překonat i zažitou a všudypřítomnou představu o nedotknutelnosti státní moci

 

Podle Ústavního soudu obecné soudy porušily stěžovatelovo právo na spravedlivý proces a soudní ochranu tím, že při svých úvahách o přiměřené výši přiznaného odškodnění nedostatečně zhodnotily výjimečné okolnosti stěžovatelova případu. Proto jejich rozhodnutí zrušil. Soudy nejsou v dalším řízení vázány podzákonnými předpisy, mezi které spadá i předmětná vyhláška – v rozsahu, v němž by na základě této vyhlášky nemohly stěžovateli přiznat „přiměřené odškodnění“.

 

Text 10 stránkového kasačního nálezu Ústavního soudu ze dne 10.01. 2023 spisové značky III. ÚS 3025/22 je dostupný z níže uvedeného linku:

 

https://www.usoud.cz/fileadmin/user_upload/Tiskova_mluvci/Publikovane_nalezy/2023/3-3025-22_an.pdf