ÚS: Účinky oznámení usnesení o zastavení trestního stíhání

 

Analytická právní věta

Požadavek soudu, aby žádost o pokračování v zastaveném trestním stíhání byla podána již v době, kdy obviněnému nebyly známy podrobné důvody, pro něž bylo v odvolacím řízení trestní stíhání zastaveno a které zjistil teprve z písemného vyhotovení rozhodnutí, je nutno kvalifikovat jako porušení práva na přístup k soudu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

PRÁVNÍ VĚTY

Právní účinky oznámení usnesení o zastavení trestního stíhání ve smyslu § 137 tr. řádu ve spojení s § 172 téhož zákona nastávají až doručením opisu tohoto usnesení osobě, které se přímo dotýká, jakož i osobě, která k němu dala svým návrhem podnět, nikoliv už vyhlášením v přítomnosti toho, komu je třeba usnesení oznámit. Požádal-li obviněný – ve snaze docílit vydání zprošťujícího rozsudku – o pokračování svého trestního stíhání v 3-denní lhůtě od doručení usnesení o zastavení řízení, učinil tak včas a soud má na základě této skutečnosti rozhodnout, že se v trestním stíhání pokračuje.

Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2012 spisové značky 7 Tz 112/2011 a podpůrně i citované nálezové judikatury Ústavního soudu představuje požadavek soudu, aby žádost o pokračování v zastaveném trestním stíhání byla podána již v době, kdy stěžovateli nebyly známy podrobné důvody, pro něž bylo v odvolacím řízení – na rozdíl od soudu prvního stupně – trestní stíhání zastaveno, a které zjistil teprve z písemného vyhotovení rozhodnutí, je nutno kvalifikovat jako porušení práva na přístup k soudu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Soudy nejsou při interpretaci podústavního práva nijak vyvázány z imperativu plynoucího z čl. 4 Ústavy, když ochrana ústavnosti v demokratickém právním státě nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž musí být úkolem celé justice, přičemž v možnostech ústavního soudnictví je korigovat ty nejextrémnější excesy. O takovou situaci jde i v posuzované věci, kdy interpretace relevantních ustanovení podústavního práva provedená v napadeném rozhodnutí se ocitá v extrémním nesouladu se soudní praxí i judikaturou Ústavního soudu.

(podle nálezu Ústavního soudu ČR spisové značky III.ÚS 76/23, ze dne 25. 7. 2023)

 

 

ÚS: Právo na život ve světle pokynu neoživovat pacienta

 

Byť mají stát a zdravotníci ve smyslu čl. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve spojení s čl. 31 Listiny základních práv a svobod povinnost poskytovat zdravotní služby na náležité odborné úrovni, lékařský zákrok vůči svéprávné a vnímající osobě schopné o svém osudu rozhodovat lze ve smyslu čl. 7 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 5 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně zásadně učinit pouze s jejím svobodným a informovaným souhlasem, a to i v případě, povede-li odmítnutí zákroku k její smrti.

V souladu s čl. 7 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 9 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně platí, že není–li pacient v době potřeby resuscitace ve stavu, v němž může vyjádřit svůj informovaný (ne)souhlas, je třeba brát zřetel na jeho dříve vyslovený pokyn „Do Not Resuscitate“, který učinil prostřednictvím institutu dříve vysloveného přání.

Z práva na život a ochranu zdraví ve smyslu čl. 6 a čl. 31 Listiny základních práv a svobod a čl. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod nevyplývá bezpodmínečná povinnost provést kardiopulmonální resuscitaci bez ohledu na stav konkrétního pacienta, byť by mohla o několik okamžiků oddálit okamžik fyzické smrti.

Přestože lékaři obecně nemají bezpodmínečnou povinnost provést kardiopulmonální resuscitaci, kterou považují za medicínsky neindikovanou, jednostranné vydání pokynu „Do Not Resuscitate“ ze strany lékařů bez informování či jakéhokoliv zapojení pacienta (či za určitých okolností jeho blízkých) do rozhodovacího procesu, může být v rozporu s jeho (případně jejich) participačním právem. S ohledem na konkrétní okolnosti tedy jednostranný pokyn „Do Not Resuscitate“ zásadně bude v rozporu s příslušnými odbornými standardy i právem pacienta (případně jeho blízkých) na nedotknutelnost osoby a respektování rodinného a soukromého života podle čl. 7 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

(podle nálezu Ústavního soudu ČR spisové značky I.ÚS 1594/22, ze dne 31. 7. 2023)

 

 

ÚS: Náhrada nákladů na výživu za osobu ve vegetativním stavu

 

Analytická právní věta

Princip plného odškodnění odráží povinnost aplikovat a interpretovat rozhodné právní normy způsobem, jenž realizuje náhradu újmy na zdraví, včetně jejích následků, s využitím všech dostupných právních prostředků a efektivně v místě i čase. V případech, kdy zákonná úprava nepostihuje veškeré možné situace, které v lidském životě mohou nastat, je úkolem soudů nedržet se pouze základních výkladových metod, nýbrž zohlednit ústavním pořádkem garantovaná práva jednotlivce, která zákonnými ustanoveními prozařují a jež mají soudy podle čl. 4 Ústavy České republiky chránit.

PRÁVNÍ VĚTY

Princip plného odškodnění ovšem nevyjadřuje nárok poškozeného či jeho sukcesora na absolutní výši náhrady, ať již poskytnuté mimosoudně nebo soudem přiznané. Odráží povinnost aplikovat a interpretovat rozhodné právní normy způsobem, jenž realizuje náhradu újmy na zdraví, včetně jejích následků, s využitím všech dostupných právních prostředků a efektivně v místě i čase.

Předmětem rozhodování obecných soudů byl nárok pozůstalé dcery na náhradu za výživné již (a po omezení žaloby jen) po dobu, kdy její matka, smrtelně zraněna následkem dopravní nehody, byla udržována při fyzické existenci ve vegetativním stavu. Poškozená tedy nebyla naprosto schopna úkonů či právních jednání, která by byť jen naznačovala skutečnou způsobilost k výkonu práv a plnění povinností rodiče ve smyslu čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod.

S obecnými soudy lze souhlasit potud, že nyní vzniklý právní stav není zákonem výslovně řešen. Ovšem právě v případech, kdy zákonná úprava nepostihuje veškeré možné situace, které v lidském životě mohou nastat, je úkolem soudů nedržet se pouze základních výkladových metod, nýbrž zohlednit ústavním pořádkem garantovaná práva jednotlivce, která zákonnými ustanoveními prozařují a jež mají soudy podle čl. 4 Ústavy chránit.

Nestalo-li se tak, pak nebyla stěžovatelce řádně poskytnuta soudní ochrana podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Hmotněprávním důsledkem vzniklého stavu je závěr o porušení základního práva stěžovatelky na respektování jejího soukromého a rodinného života podle čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

(podle nálezu Ústavního soudu ČR spisové značky III.ÚS 39/22, ze dne 25. 7. 2023)