K výkonu cizozemského rozhodnutí podle exekučního řádu vs. soudní cestou, k povinnosti exekučního soudu položit Soudnímu dvoru EU předběžnou otázku.
Soudce zpravodaj: prof. JUDr. Jan Filip CSc
Okresní soud v Znojmě dne 5. 9. 2018 v exekuční věci stěžovatelky (jako oprávněné) proti vedlejší účastnici (jako povinné) pověřil soudního exekutora vedením exekuce k vymožení pohledávky ve výši 13 023,25 eur s úrokem ve výši 202,66 eur a pro náklady předchozího řízení ve výši 1 819,96 eur podle rozsudku Pracovního a sociálního soudu ve Vídni ze dne 7. 6. 2017, a dále soudnímu exekutorovi udělil podle § 43a odst. 6 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, ústavní stížností napadený pokyn, aby zamítl stěžovatelčin exekuční návrh ze dne 13. 8. 2018 v části, ve které se domáhá vydání pověření k vymožení úroků z prodlení, jež jsou v pokynu blíže specifikovány, a to z důvodu, že v této části je exekuční titul materiálně nevykonatelný, neboť v něm není uveden časový údaj, do kdy je vedlejší účastnice povinna úroky hradit. Na základě tohoto pokynu ústavní stížností napadeným usnesením soudní exekutor stěžovatelčin exekuční návrh částečně zamítl. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Brně usnesení soudního exekutora potvrdil. Vyšel z toho, že je třeba postupovat podle nařízení Evropského parlamentu a Rady EU č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen „nařízení Brusel I bis„) a současně podle § 37 odst. 2 písm. b) exekučního řádu [„Oprávněný může podat exekuční návrh podle tohoto zákona, … a) nesplní-li povinný dobrovolně to, co mu ukládá exekuční titul podle tohoto zákona, a … b) není-li exekučním titulem rozhodnutí o péči o nezletilé děti, ve věcech ochrany proti domácímu násilí, orgánů Evropské unie nebo cizí rozhodnutí; exekuční návrh lze však podat tehdy, má-li být exekuce vedena podle rozhodnutí o výživném na nezletilé děti nebo podle cizího rozhodnutí, u něhož bylo vydáno prohlášení vykonatelnosti podle přímo použitelného předpisu Evropské unie nebo mezinárodní smlouvy nebo rozhodnuto o uznání.“], načež ze skutečnosti, že uvedené nařízení již s prohlášením vykonatelnosti nepočítá, vyvodil, že v dané věci nemůže být úspěšně podán návrh na nařízení exekuce podle exekučního řádu, s tím, že dané cizí soudní rozhodnutí může být vykonáno pouze soudní cestou. Poukázal přitom na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2016 sp. zn. 20 Cdo 1349/2016, ze dne 24. 10. 2017 sp. zn. 20 Cdo 3422/2017 a ze dne 16. 8. 2017 sp. zn. 20 Cdo 5882/2016 a na odbornou publikaci Bříza, P., Břicháček, T., Fišerová, Z., Horák, P., Ptáček, L., Svoboda, J.: Zákon o mezinárodním právu soukromém. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 115-116, 767. Dále zkoumal, zda k návrhu na nařízení exekuce nebylo připojeno rozhodnutí, kterým by byl exekuční titul prohlášen vykonatelným na území České republiky, či rozhodnutí o jeho uznání, dospěl však k negativnímu závěru. Proto se již nezabýval důvody, pro něž byl exekuční návrh částečně soudním exekutorem zamítnut.
Porušení zákazu diskriminace stěžovatelka spatřuje v tom, že nařízení Brusel I bis je předpisem přímo použitelným a novějším než zmíněné ustanovení exekučního řádu. Porušení právní jistoty stěžovatelka spatřuje v tom, že dosud byla v její prospěch u téhož soudního exekutora zahájena na základě osvědčení podle čl. 53 nařízení Brusel I bis více než desítka exekučních řízení. V této souvislosti stěžovatelka upozorňuje, že uvedený problém se netýká jen jí, ale že má celospolečenský dopad, s tím, že obstálo-li by napadené usnesení krajského soudu, muselo by to při zachování právní jistoty a předvídatelnosti soudních rozhodnutí znamenat v dlouhodobém horizontu hromadné zastavování vedených exekucí. Dále stěžovatelka namítá, že usnesení krajského soudu je v rozporu s evropským právem, přičemž argumentuje tím, že čl. 37 odst. 1 a čl. 41 nařízení Brusel I bis jí zajišťují shodný přístup k výkonu jejích rozhodnutí, včetně práva na stejné podmínky výkonu rozhodnutí jako v případě vnitrostátních rozhodnutí, a že daná úprava je přímo použitelná a má aplikační přednost před zákonem. A protože otázka možnosti vymáhání rozhodnutí jiného členského státu v České republice je otázkou evropského práva, měl podle stěžovatelčina názoru krajský soud v případě nejistoty, jak má rozhodnout, položit Soudnímu dvoru EU předběžnou otázku.
Právní věty:
I. Do kompetence Ústavního soudu nespadá závazný výklad práva Evropské unie. To znamená, že zruší–li Ústavní soud rozhodnutí obecného soudu, nemůže předjímat jeho další postup ve věci založené na potřebě výkladu práva Evropské unie, a zasahovat tak do jeho nezávislé rozhodovací činnosti, neboť kdyby byl názor obecného soudu, jehož rozhodnutí bylo zrušeno, při novém projednání věci odlišný od názoru Ústavního soudu, nebylo by možné věc považovat za acte clair, a tudíž by bylo povinností obecného soudu obrátit se s předběžnou otázkou na Soudní dvůr Evropské unie, aby nedošlo ke střetu mezi jím vydaným rozhodnutím s právem Evropské unie a tím k porušení závazků, které České republice plynou z jejího členství v Evropské unii.
II. Uplatní–li odvolací soud právní posouzení věci, které se odlišuje od právního posouzení věci soudem prvního stupně, jakož i od předestřené právní argumentace účastníků řízení, a nedá-li účastníkům řízení příležitost se k jeho právnímu názoru vyjádřit, porušuje právo na slyšení podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod; to neplatí, je-li z odůvodnění jeho rozhodnutí dostatečně zřejmé, z jakého důvodu nemůže argumentace uplatněná v ústavní stížnosti obstát, tedy jde-li o pouhé vyjádření nesouhlasu s příslušnými závěry soudu, jež do posouzení případu nepřináší nic „nového“.
Text 10 stránkového kasačního nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 08.04. 2021 spisové značky IV. ÚS 2042/19 vyhlášeného dne 20.04. 2021 v 8:00 hodin je dostupný z níže uvedeného linku: