ÚS: Povinnost zjistit příjmy rodiče při stanovení výživného
V řízení o výživném pro nezletilé dítě se uplatňuje vyšetřovací zásada, podle níž je soud povinen zjistit veškeré relevantní skutečnosti nezbytné pro správné stanovení výše výživného. Soud musí zohlednit skutečné i potenciální příjmy povinného, včetně těch, které mu plynou z účasti v obchodních společnostech. Tvrzení, že zisk mezi společníky není přerozdělován, nezbavuje soud povinnosti důsledně zkoumat ekonomickou situaci obchodních společností, v nichž má povinný majetkovou účast.
(podle nálezu Ústavního soudu ČR spisové značky IV.ÚS 2492/24, ze dne 16. 4. 2025)
ÚS: Místní poplatek za obecní systém odpadového hospodářství
Základní parametry poplatků za obecní systém odpadového hospodářství a za odkládání komunálního odpadu z nemovité věci nelze kombinovat, neboť obec může zavést pro poplatkové období pouze jeden z poplatků. Obec nemůže obecně závaznou vyhláškou upravit úlevu na poplatku za obecní systém odpadového hospodářství, která tuto dichotomii dvou různých poplatků narušuje.
(podle nálezu Ústavního soudu ČR spisové značky Pl.ÚS 33/24, ze dne 16. 4. 2025)
ÚS: Snížení výše státní podpory stavebního spoření
I. Právo na bydlení lze dovodit z čl. 30 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, interpretovaného ve světle čl. 11 odst. 1 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech. Jeho esenciálním obsahem (jádrem) je právo osob, které se z důvodu nedostatku prostředků nacházejí v hmotné nouzi, na zajištění základní důstojné existence v oblasti bydlení. Jelikož jde o tzv. sociální právo, má zákonodárce značnou volnost ve volbě prostředků k jeho zajištění.
Otázka výše státní podpory stavebního spoření se práva na bydlení dotýká pouze okrajově a nezasahuje do jeho esenciálního obsahu. Rozhodl-li se zákonodárce snížit výši státní podpory stavebního spoření a upřednostnit jiné nástroje v oblasti zabezpečení a podpory bytových potřeb jednotlivců, nelze to považovat za protiústavní.
II. Závěr o legislativním řešení časového střetu právních norem by neměl být věcí nahodilou nebo předmětem libovůle zákonodárce, nýbrž musí být výsledkem vyvažování v kolizi stojících hodnot a zájmů.
Nepravá retroaktivita je obecně přípustná, ledaže protiústavně zasahuje do principu právní jistoty a principu důvěry v právo podle čl. 1 odst. 1 Ústavy. Posuzování, zda je nepravá retroaktivita výjimečně nepřípustná, spočívá v porovnání cíle, který zákonodárce sledoval, a prostředků, které k dosažení cíle zvolil, se zklamanou důvěrou občanů v právo, a to co do „únosnosti“ takového zklamání.
(podle nálezu Ústavního soudu ČR spisové značky Pl.ÚS 15/24, ze dne 2. 4. 2025)