ÚS: Omezení účasti ekologických spolků ve správních řízeních

 

I. Ústavní soud považuje za zásadní a nepřekročitelnou ústavní kautelu, že podle čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina„) nesmí být z pravomoci soudu vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny. Co se však týče účastenství ve správních řízeních jakožto řízení „u jiného orgánu“, toho se nelze dle čl. 36 odst. 1 Listiny domáhat vždy, ale pouze ve „stanovených případech“. V jiných případech je to pak nezávislý a nestranný soud, u něhož se lze postupem stanoveným procesními předpisy domáhat svého ústavně zaručeného práva podle Listiny. Právo podle čl. 36 odst. 1 Listiny je nutno vykládat rovněž systematicky ve vazbě na čl. 38 odst. 2 Listiny, které se vztahuje na osoby, o jejichž právech a povinnostech má být v řízení jednáno. Je přitom potřeba odlišovat právo, kterému má být v řízení poskytnuta ochrana, od pouhého – byť právem kvalifikovaného – zájmu.

II. Z ústavního pořádku ani z mezinárodních smluv, jimiž je Česká republika vázána, nelze dovodit povinnost státu zajistit spolkům, jejichž hlavním posláním podle stanov je ochrana přírody a krajiny, účastenství ve všech správních řízeních.

III. Právo na příznivé životní prostředí podle čl. 35 odst. 1 Listiny je právem s relativním obsahem a lze se ho domáhat pouze v rámci zákonů, které ho provádějí (čl. 41 odst. 1 Listiny). Ústavnost zásahu do tohoto základního práva je třeba posuzovat nikoliv testem proporcionality, ale testem racionality. Za podstatu tohoto práva lze považovat závazek státu k ochraně proti zásahu do životního prostředí, dosahuje-li zásah takové míry, že znemožňuje realizaci základních životních potřeb člověka. Ustanovení § 70 odst. 3 věty první zákona České národní rady č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění zákona č. 225/2017 Sb., ve slovech „podle tohoto zákona“ do podstaty tohoto práva nezasahuje, neboť pouze zužuje procesní aspekt jeho uplatňování ve správním (nikoliv rovněž soudním) řízení. Je navíc vedeno zcela legitimní snahou o zrychlení územního a stavebního řízení. Toto ustanovení obstojí i z pohledu své racionality sensu stricto. Důvodem k jeho zrušení Ústavním soudem nemůže být skutečnost, že nemusí jít nutně o nejvhodnější a nejúčinnější možné řešení neúměrné délky některých správních řízení.

(podle nálezu Ústavního soudu ČR spisové značky Pl.ÚS 22/17, ze dne 26. 1. 2021)

 

 

ÚS: Předběžné opatření v řízení ve věcech péče soudu o nezletilé

 

Rozhodne-li soud „obecným„ předběžným opatřením podle § 76 a násl. občanského soudního řádu i za situace, kdy jsou naplněny podmínky pro vydání předběžného opatření podle § 452 zákona č. 292/2012 Sb., o zvláštních řízeních soudních, aniž jsou však dodrženy kogentní podmínky pro vydání takového zvláštního předběžného opatření podle § 459 odst. 1 a § 460 odst. 1 zákona o zvláštních řízeních soudních, jde o procesní postup neslučitelný s ústavními kautelami řízení ve věcech péče o dítě a zasahující práva dotčeného rodiče na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ve spojení s právem dítěte podle čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte.

(podle nálezu Ústavního soudu ČR spisové značky IV.ÚS 3200/20, ze dne 2. 2. 2021)

 

 

ÚS: Nárok na náhradní vozidlo po rozhodnutí o totální škodě

 

Podstatou užívání náhradního vozidla je umožnit pojištěnci zachování určitého životního standardu v situaci, kdy dojde, ať již k částečnému nebo totálnímu poškození vozidla. Poskytnutím náhradního vozidla nebude poškozený ponechán v tísni a bude mu umožněno vést, co do kvality, obdobný život, jako před dopravní nehodou. Podle náhledu Ústavního soudu není výše škody v obdobných případech dána jen hodnotou zničeného vozidla, ale též náklady, které by poškozený nemusel vynaložit v případě, že by ke škodě nedošlo. Ve své podstatě tak není důvodu, pro který by tyto náklady, jsou-li účelně vynaloženy, měl nést právě poškozený.

(podle nálezu Ústavního soudu spisové značky I.ÚS 2932/20, ze dne 14. 1. 2021)