ÚS: Ochrana práv obcí při konsolidaci veřejných rozpočtů
Ústavní soud se opakovaně vyslovil pro ústavněprávní pravidlo (příkaz), podle kterého nemůže pozměňovací návrh směřovat k samostatné zákonodárné iniciativě, a tedy musí mít určitou souvislost se zákonodárným cílem a důvodem původního návrhu zákona. S ohledem na širokou autonomii Parlamentu, jde-li o vytváření pravidel pro tvorbu zákonů a řešení procedurálních otázek, a efektivitu samotného procesu tvorby zákonů nelze toto pravidlo chápat „formalisticky“, a požadovat tak předložení vždy nového návrhu zákona Poslanecké sněmovně, namísto pozměňovacího návrhu. Nutno totiž zohlednit, že poslankyně a poslanci (obvykle) mohou ve druhém a třetím čtení takový návrh v plénu projednat a pracovat na případných změnách. Při posuzování ústavnosti legislativního procesu je proto třeba vzít v úvahu rozsah a obsah pozměňovacího návrhu z hlediska míry, v jaké původní návrh zákona přetváří, a konkrétní podmínky a okolnosti projednávání návrhu zákona.
Od Parlamentu a jeho orgánů lze současně očekávat (a požadovat), že budou jednací řády používat rozumně, nebudou je obcházet ani zneužívat. Přitom platí, že ne každá nesprávná intepretace a aplikace jednacích řádů (jakožto podústavního práva) může být z hlediska ústavnosti považována za relevantní. Připustit však nelze svévolné porušování a účelové obcházení jednacího řádu (zde konkrétně těch jeho ustanovení, které upravují materii pozměňovacích návrhů), které vede k narušení transparentnosti a otevřenosti legislativního procesu, zcela vylučuje či zásadním způsobem omezuje politický diskurs v Parlamentu a případnou veřejnou debatu, a to na úkor práv jednotlivých poslankyň a poslanců, resp. parlamentní opozice.
Určení výnosů z daní a místních poplatků a stanovení klíče k jejich rozdělení mezi stát a územní samosprávné celky je plně v rukou zákonodárce. Současně však platí, že zákony, které ústavně zakotvené právo obcí na územní samosprávu provádějí, nemohou podstatu tohoto práva v jeho materiálním pojetí vyprázdnit či fakticky eliminovat; v tomto rámci nemohou změnit materiální podmínky obcí do té míry, že obce nebudou s to plnit úkoly, které jim jsou zákonem svěřeny.
Zastavěné území obce pro účely určení silničního ochranného pásma bylo definováno zákonem č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, a bude tomu tak až do 30. 6. 2026. Z novelizace zákona o pozemních komunikacích zákonem č. 284/2021 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím stavebního zákona, a z důvodové zprávy k tomuto zákona nelze vyvodit, že zákonodárce zamýšlel vycházet přitom z definice obsažené ve stavebním zákoně; možné nejasnosti v tomto ohledu odstranil zákonodárce přijetím zákona č. 152/2023 Sb., kterým se mění zákon č. 283/2021 Sb., stavební zákon, ve znění zákona č. 195/2022 Sb., a některé další související zákony, z něhož plyne, že se tak stane s účinností až od 1. 7. 2026.
(podle nálezu Ústavního soudu ČR spisové značky Pl.ÚS 22/24, ze dne 25. 6. 2025)
ÚS: Odměna a náhrada hotových výdajů ustanoveného obhájce
I. Ustanovení § 151 odst. (2) trestního řádu nezakládá bez dalšího nárok obhájce na odměnu a náhradu hotových výdajů za jakýkoli úkon právní služby poskytnutý obviněnému v průběhu nutné obhajoby v souvislosti s jeho trestní věcí. Obecný soud musí vždy zhodnotit, zda úkon právní služby nebyl z hlediska účelu povinného zastoupení při celkovém zohlednění průběhu trestního řízení neúčelný, a z tohoto důvodu nadbytečný. Pokud by tomu tak bylo, pak z takovéhoto úkonu nevzniká obhájci uvedený nárok vůči státu, neboť i když byl tento úkon právní služby učiněn na žádost obviněného či s jeho souhlasem, samotný nesloužil zajištění povinného zastoupení. Závěr o neúčelnosti úkonu právní služby musí být vždy odůvodněn konkrétními okolnostmi daného trestního řízení.
II. Nelze–li konkrétní úkon podřadit pod konkrétní ustanovení § 11 odst. (1) a odst. (2) advokátního tarifu, nelze s přihlédnutím k § 11 odst. (3) advokátního tarifu bez dalšího vyloučit vykonaný úkon jako tzv. úkon právní služby. Obecné soudy mají povinnost vykládat advokátní tarif ústavně souladným způsobem.
(podle nálezu Ústavního soudu ČR spisové značky III.ÚS 3488/24, ze dne 24. 6. 2025)
ÚS: Rozhodnutí o zrušení výpovědi nájemních či leasingových smluv
Při rozhodování o návrhu na zrušení výpovědi nájemní či leasingové smlouvy podle § 256 odst. (2) insolvenčního zákona je soud povinen výslovně posoudit zákonná kritéria obsažená v tomto ustanovení a reagovat na věcné argumenty navrhovatele, jinak poruší jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
(podle nálezu Ústavního soudu ČR spisové značky I.ÚS 3325/24, ze dne 12. 6. 2025)