Ústavní soud zrušil vyhlášku města Krásná Lípa o místním poplatku za obecní systém odpadového hospodářství

 

Plénum Ústavního soudu (soudce zpravodaj Pavel Šámal) vyhovělo návrhu Ministerstva vnitra na zrušení ustanovení čl. 5 odst. 4 obecně závazné vyhlášky města Krásná Lípa č. 2/2021, o místním poplatku za obecní systém odpadového hospodářství pro rozpor s čl. 104 odst. 1, 3 Ústavy a čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod.

 

Město Krásná Lípa napadenou vyhláškou zavedlo místní poplatek za obecní systém odpadového hospodářství [dle § 10d odst. 1 písm. a) zákona č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích]. Podle čl. 4 odst. 1 obecně závazné vyhlášky výše poplatku za poplatkové období činí 1 100 Kč. V čl. 5 této vyhlášky však město upravilo osvobození a úlevy, přičemž mj. poskytlo fyzickým osobám přihlášeným v obci úlevu na poplatku ve výši 440 Kč. Město tedy  plošně zavedlo jinou výši poplatku pro fyzické osoby přihlášené v obci a jinou pro osoby vlastnící v obci nemovitou věc jako je byt, rodinný dům nebo stavbu pro rodinnou rekreaci, v níž není k pobytu přihlášena žádná fyzická osoba. 

 

Podle navrhovatele tím došlo k rozporu s Listinou a § 10e zákona o místních poplatcích. Napadené ustanovení totiž navrhovatel považoval za diskriminační a obcházející zákonnou konstrukci poplatku, která odráží zájem na rovném rozdělení nákladů za provoz obecného odpadového systému mezi jednotlivé kategorie poplatníků. Město opodstatňovalo osvobození od místního poplatku tím, že se „rekreanti“ podílejí na produkci odpadu ve větší míře než obyvatelé města. Podle navrhovatele ale obec může zohlednit rozsah vyprodukovaného odpadu tak, že zavede místní poplatek za odkládání komunálního odpadu podle § 10i až § 10n zákona o místních poplatcích. U takového poplatku se zohledňuje hmotnost a objem odpadu či kapacita „popelnic“.

 

Ústavní soud návrhu vyhověl a vyhlášku v napadené části zrušil. Územní samosprávný celek je omezen ve své samostatné působnosti věcnou působností stanovenou zákonem. To mj. znamená, že obsah povinností stanovených obecně závaznou vyhláškou nesmí být v rozporu se zákonem či přímo ústavním pořádkem. Ústavní soud považoval za klíčové, že obec má možnost výběru ze dvou odlišných poplatkových schémat. Podle zákona o místních poplatcích je poplatkem za komunální odpad buď poplatek za obecní systém odpadového hospodářství, který upravuje napadená vyhláška, anebo poplatek za odkládání komunálního odpadu z nemovité věci. Ze zákona přitom může obec zavést pro poplatkové období pouze jeden ze dvou uvedených poplatků. Zatímco první poplatek („za systém“) zaručuje, že všichni poplatníci platí stejnou výši poplatku bez ohledu na rozsah vyprodukovaného odpadu, u druhé varianty („za odkládání“) naopak rozsah poplatkové povinnosti odráží rozsah vyprodukovaného odpadu. Výše obou poplatků se stanoví konkrétní částkou pro všechny poplatníky, jimiž jsou buď trvale bydlící v obci, či vlastníci vybraných nemovitých věcí na jejím území. Město přitom v napadené vyhlášce nijak nereflektovalo, že zákon o místních poplatcích s účinností ode dne 1. 1. 2021 upravuje mimo poplatku „za systém“ právě i poplatek „za odkládání“. 

 

Podle Ústavního soudu si město při úpravě úlev a osvobození počínalo nepřiměřeně. Podle zákona o místních poplatcích sice lze upravit obecně závaznou vyhláškou osvobození či úlevu na poplatku. Město však poskytnutím úlevy směřující k zohlednění rozsahu vyprodukovaného odpadu modifikovalo základní parametry poplatku „za systém„, které spočívají právě v neutralitě výše poplatku vzhledem k rozsahu vyprodukovaného odpadu a zásadně rovném rozložení nákladů mezi jednotlivé skupiny poplatníků. Tím se napadené ustanovení ocitlo mimo zákonem vymezený prostor pro stanovení dalších osvobození a úlev na místních poplatcích.

 

Právní úprava zákona o místních poplatcích přitom umožňuje městu dosáhnout požadovaných cílů. Podrobnou zákonnou úpravu však město pominulo a napadeným ustanovením vyhlášky změnilo zákonem předpokládané parametry místního poplatku za obecní systém odpadového hospodářství, aniž pro to mělo věcné důvody opodstatněné zvláštnostmi svých místních poměrů. Proto si tím počínalo v rozporu se zákonem o místních poplatcích a z téhož důvodu Ústavní soud nemohl akceptovat napadené ustanovení jako legitimní projev práva na samosprávu, kterému by bylo třeba dát přednost před zájmem na ochranu zákona.

 

Ústavní soud rovněž poznamenal, že plně rozumí snaze města dosáhnout v oblasti odpadového hospodářství řešení, které odpovídá místním poměrům. Je zřejmé, že ve městě jako turistické destinaci je poměr osob přihlášených v obci a „rekreantů„ jiný ve srovnání například s krajským nebo okresním městem. Rozložení účasti na nákladech za komunální odpad se tak může u některých osob skutečně lišit. Přihlášení fyzické osoby k trvalému pobytu v obci však neznamená, že tato osoba bez dalšího produkuje méně či více odpadu, protože toto kritérium ze své podstaty nezohledňuje, kde a jakým způsobem osoba skutečně žije.

 

Protože Ústavní soud shledal návrh důvodným, napadené ustanovení obecně závazné vyhlášky zrušil pro rozpor s čl. 104 odst. 1, 3 Ústavy a čl. 11 odst. 5 Listiny. Město nepřípustně ukládalo poplatky mimo meze stanovené kogentními ustanoveními zákona o místních poplatcích.

 

Text 20 stránkového kasačního nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 11.04. 2023 spisové značky Pl. ÚS 25/22 včetně odlišných stanovisek je dostupný z níže uvedeného linku:

 

https://www.usoud.cz/fileadmin/user_upload/Tiskova_mluvci/Publikovane_nalezy/2023/pl-25-22_AN_ii.pdf