ÚS: Škoda způsobená činností autorizovaného inspektora

 

I. Účelem institutu autorizovaného inspektora je „oprostit„ stavební úřady od některých činností, které mohou vykonávat efektivněji soukromé subjekty. Vydáním certifikátu a jeho oznámením stavebního úřadu autorizovaný inspektor stvrzuje, že ověřil projektovou dokumentaci a připojené podklady z hledisek uvedených v § 111 odst. 1 a 2 stavebního zákona (zákon č. 183/2006 Sb.), aby navrhovaná stavba mohla být provedena. K certifikátu je povinen připojit mj. vyjádření osob, které by byly účastníky stavebního řízení, včetně způsobu vypořádání jejich případných námitek. Bez toho není možné certifikát vydat a následně stavbu realizovat. Pro povolení provedení stavby tímto způsobem musí být vždy splněny zcela shodné podmínky, jaké platí pro „řádné„ stavební povolení.

II. Nepodařilo-li se autorizovanému inspektorovi při vypořádání námitek odstranit rozpory mezi osobami, které by jinak byly účastníky řízení, předloží jejich vyjádření spolu s projektovou dokumentací a závaznými stanovisky dotčených orgánů stavebnímu úřadu, který zajistí vypořádání námitek ve své působnosti nebo rozhodne o nezpůsobilosti stavby pro zkrácené stavební řízení. Právní úprava účinná do 31. 12. 2012 v dostatečné míře neřešila ochranu práv osob, které by byly účastníky řádného stavebního řízení, kdyby se vedlo. Proto došlo k její novelizaci zákonem č. 350/2012 Sb., který celý postup po oznámení certifikátu zpřesnil. Avšak i původní znění § 117 odst. 4 stavebního zákona poskytovalo stavebnímu úřadu kontrolní oprávnění ve vztahu k předloženému certifikátu autorizovaného inspektora.

III. Stavební úřad pochybil, připustil–li možnost provedení stavby podle certifikátu, jenž nesplňoval podmínky pro jeho vydání, a proto na něj nelze hledět jako na rozhodnutí správního úřadu. Nemovitosti stěžovatelů se nacházejí v takové blízkosti stavby, že nelze vyloučit vliv stavby např. na způsob jejich užívání a tím i přímé dotčení vlastnických práv stěžovatelů. Ti se tak měli stát účastníky stavebního řízení, avšak autorizovaný inspektor jim svým postupem znemožnil se ke stavbě vyjádřit. Stavební úřad toto pochybení autorizovaného inspektora nenapravil, ačkoliv touto možností disponoval.

IV. Stavební úřad jednoznačně spadá mezi státní orgány, za škodu jimiž způsobenou odpovídá stát podle § 3 odst. 1 písm. a) zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti státu za škodu. Žaloba stěžovatelů na náhradu nemajetkové újmy směřující proti státu měla být obecnými soudy posuzována z hlediska možného nesprávného úředního postupu příslušného stavebního úřadu. Obecné soudy nejsou vázány právním posouzením žalobců, ale toliko skutkovým stavem, resp. tvrzeními o tomto stavu. Odpovědnost státu nevylučuje podle názoru Ústavního soudu ani znění § 146 odst. 2 věty první stavebního zákona, který stanovuje, že autorizovaný inspektor odpovídá za škodu způsobenou jeho činností. Toto ustanovení se totiž primárně týká vztahu mezi autorizovaným inspektorem a stavebníkem. Stejně tak stát nemůže eliminovat právo na náhradu škody ve smyslu čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod tím, že stanoví povinnost autorizovaného inspektora uzavřít pojištění odpovědnosti za škodu (§ 146 odst. 2 věta druhá stavebního zákona).

(podle nálezu Ústavního soudu ČR spisové značky Pl.ÚS 40/22, ze dne 14. 3. 2023)

 

 

ÚS: Stanovení doby nočního klidu, regulace hlučných činností

 

Případy, při nichž je doba nočního klidu vymezena dobou kratší nebo při nichž nemusí být doba nočního klidu dodržována, musejí být výjimečné a obec je musí dostatečně identifikovat přímo ve vyhlášce.

(podle nálezu Ústavního soudu ČR spisové značky Pl.ÚS 1/23, ze dne 14. 3. 2023)

 

 

ÚS: Tarifní hodnota věci

 

Nerespektuje-li obecný soud příslušnou kogentní právní normu dopadající na řešený případ a v rozporu s čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky navazující závěry, vyslovené v nálezech Ústavního soudu (srov. nález ze dne 4. 7. 2001 sp. zn. II. ÚS 598/2000, a obdobně nálezy ze dne 15. 1. 2003 sp. zn. I. ÚS 712/01 nebo ze dne 16. 3. 2010 sp. zn. II. ÚS 2886/07, ze dne 11. 6. 2009 sp. zn. II. ÚS 2811/08 a ze dne 24. 3. 2011 sp. zn. II. ÚS 538/10), podle kterých, jsou–li předmětem právního úkonu věci ocenitelné penězi, nelze vycházet z tarifní hodnoty věci stanovené v § 9 advokátního tarifu, poruší základní právo stěžovatelů na soudní ochranu a spravedlivý (řádný) proces, zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny.

(podle nálezu Ústavního soudu ČR spisové značky I.ÚS 3281/22, ze dne 8. 3. 2023)

 

 

ÚS: Odůvodnění rozhodnutí o nesvěření dítěte do střídavé péče

 

I. Dopustí-li se obecné soudy při rozhodování o svěření dítěte do péče závažných pochybení v procesu dokazování či hodnocení důkazů a nevypořádají–li se v rozporu s ochranou základních práv s kritérii pro posouzení aplikace institutu střídavé péče, přičemž současně nerespektují postulát své vázanosti nosnými důvody rozhodovací praxe Ústavního soudu podle čl. 89 odst. 2 Ústavy, poruší tím ústavně zaručená práva dotčeného účastníka řízení na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a na péči o děti a jejich výchovu podle čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod.

II. Rozhodnutí soudu, kterým není vyhověno rodiči žádajícímu střídavou péči, musí být podrobně a přesvědčivě odůvodněno, včetně uvedení relevantních argumentů, jak se soud s jednotlivými kritérii střídavé péče obsaženými v judikatuře Ústavního soudu vypořádal a proč v konkrétním případu rodič neuspěl. Skutečnosti svědčící proti střídavé péči přitom musí být v řízení nejen tvrzeny, ale i prokázány.

(podle nálezu Ústavního soudu ČR spisové značky I.ÚS 3085/22, ze dne 8. 3. 2023)