Oprávnění exekutora nařídit další dražební jednání bez návrhu oprávněného

Ačkoli by se prima facie mohlo jevit, že prostřednictvím § 52 odst. 1 ex. řádu lze aplikovat ustanovení § 336m odst. 1 o. s. ř. v celé jeho šíři, a tedy že i při nařizování dalšího dražebního jednání by soudní exekutor měl vyčkat předešlého návrhu oprávněného, není možné přehlédnout zvláštní úpravu plynoucí z § 46 odst. 2 ex. řádu, podle které soudní exekutor pro úkony směřující k vedení exekuce (mezi něž nařízení dražebního jednání, zde v téže logice rovněž včetně nařízení další dražby, nepochybně patří) nepotřebuje souhlas oprávněného. Není rovněž důvod do fáze vlastního vedení (provádění) exekuce bez dalšího přenášet pro vykonávací řízení typický návrhový princip (v jehož intencích bylo ostatně ustanovení § 336m o. s. ř. koncipováno), na základě kterého oprávněný disponuje nejen návrhem na nařízení výkonu rozhodnutí, ale – oproti vedení exekuce – určuje konkrétní způsob provedení výkonu rozhodnutí (§ 261 o. s. ř.). Jestliže je tudíž ve vykonávacím řízení výlučně na vůli oprávněného, zda výkon rozhodnutí bude proveden konkrétním způsobem, zde prodejem nemovitých věcí, je tím spíše srozumitelný zákonný požadavek, aby oprávněný byl i v další fázi výkonu rozhodnutí aktivní, včetně podání návrhu na nařízení další dražby poté, co první (předchozí) dražba selhala. Určuje-li však v exekučním řízení způsob provedení exekuce pověřený soudní exekutor (§ 58 odst. 3 věta první ex. řádu), jenž je v souladu s ustanovením § 46 ex. řádu povinen vést exekuci v zájmu oprávněného rychle a účelně i bez návrhu, nemůže být jeho postup při nařízení dalšího dražebního jednání ve lhůtě od tří měsíců do jednoho roku po předchozí bezúspěšné dražbě podmíněn podáním návrhu oprávněného ve smyslu § 336m odst. 1 o. s. ř., ledaže by oprávněný vyslovil (dal soudnímu exekutorovi zcela nepochybně najevo), že s další dražbou již nesouhlasí.

Opačný výklad by popíral základní a od přijetí exekučního řádu nezměněnou charakteristiku exekučního řízení, v němž zákonodárce svěřil soudnímu exekutorovi za účelem rychlejšího, pružnějšího a efektivnějšího vymáhaní pohledávek oprávněných osob nezbytný rozsah realizační autonomie. Ta se musí projevit rovněž v přiměřené aplikaci některých norem občanského soudního řádu, mezi něž náleží ustanovení § 336m odst. 1 o. s. ř. Byla by totiž kontradiktorní (a tím i problematická) interpretace na straně jedné plně respektovat ve fázi nařízení exekuce volbu soudního exekutora ohledně způsobu vedení exekuce, což v případě prodeje nemovitých věcí zahrnuje mj. postup exekutora při nařízení první dražby, na straně druhé bránit téže autonomii exekutora u nařízení další dražby (po neúspěšné předchozí) ve prospěch do té doby nepřítomného návrhového prvku. Oprávněný přitom má v jakékoli exekuční fázi zachováno právo navrhnout zastavení exekuce, a tím zamezit dalšímu provádění exekuce, v rámci čehož lze přiměřenou aplikací o. s. ř. dovodit, že má možnost projevit s další dražbou nemovitých věcí ve smyslu § 336m odst. 1 o. s. ř. nesouhlas. Naopak, oprávněnému samozřejmě nelze bránit v tom, aby nařízení další dražby v zákonné lhůtě (tu je ostatně povinen dodržet též soudní exekutor) sám navrhl a předešel tím postupu soudního exekutora.

(podle usnesení Nejvyššího soudu spisové značky 20 Cdo 1058/2023, ze dne 21. 6. 2023)

Naléhavý právní zájem na určení v řízení dle části páté občanského soudního řádu

Jde-li o naléhavý právní zájem na určení, soud jeho existenci posoudí podle stavu ke dni svého rozhodnutí. Určení právního vztahu má subsidiární charakter a má místo jen tam, kde jiné prostředky nevedly nebo nemohou vést k účinné ochraně práv navrhovatele. To platí i v řízení před soudem podle části páté o. s. ř.

Obecně platí, že nevyhovění určovacímu návrhu pro neexistenci naléhavého právního zájmu ke dni rozhodnutí soudu nebrání účastníku v novém uplatnění návrhu v době, kdy naléhavý právní zájem na takovém určení získá (změní-li se poměry, za nichž soud rozhodl o zamítnutí z důvodu neexistence naléhavého právního zájmu), což platí i tehdy, probíhá-li v době rozhodování o určovacím návrhu jiné řízení, jehož výsledek by mohl založit změnu poměrů co do úsudku o (ne)existenci naléhavého právního zájmu na požadovaném určení. Obdobně v poměrech řízení podle částí páté o. s. ř. nepříznivé rozhodnutí soudu pro absenci naléhavého právního zájmu dotčenému účastníkovi nebrání v novém uplatnění návrhu ve správním řízení, změní-li se poměry, za nichž soud v řízení podle části páté nevyhověl určovacímu návrhu z důvodu neexistence naléhavého právního zájmu.

Posuzování existence naléhavého právního zájmu v době rozhodování soudu může vést k situacím, kdy bude shledán až v řízení před soudem a soud bude věc posuzovat na základě hledisek, jež nebyla posuzována správním orgánem, který návrhu nevyhověl (již) pro jeho neexistenci. Uvedené však neodůvodňuje stanovení jiného rozhodného okamžiku pro posouzení existence naléhavého právního zájmu, jelikož rozhodnutí soudu v řízení podle části páté o. s. ř. není závislé na výsledcích řízení před správním orgánem, ani na tom, v jakém rozsahu se správní orgán věcí zabýval. Ostatně popsaná situace se ve svém výsledku neliší od situace, kdy správní orgán návrhu nevyhoví proto, že neshledá existenci naléhavého právního zájmu nesprávně. Není přitom pochyb, že shledá-li soud v posledně uvedené situaci návrh důvodným, musí mu vyhovět.

Dovolací soud shrnuje, že je-li úspěšné uplatnění návrhu na určení existence právního vztahu v řízení před správním orgánem ve sporu vyplývajícím z občanskoprávních, pracovních, rodinných nebo obchodních vztahů podmíněno existencí naléhavého právního zájmu, zkoumá splnění této podmínky i soud v řízení podle části páté o. s. ř. a splněna musí být v době rozhodování soudu.

(podle rozsudku Nejvyššího soudu spisové značky 23 Cdo 1634/2022, ze dne 21. 6. 2023)